Můj první příspěvek bude samotná úvaha (psaná spisovnym jazykem za účelem co nejmenšího pohoršení publika :))
A tady je:
Zatímco bych měl být ve škole,
usedám s nepříjemnou bolestí za krkem k počítači, mačkám čudlík,
zapínám. Obrazovka bliká a já to celé pozoruji, přemýšlím, co tu dělám, proč
nejsem v trolejbuse, na cestě tam, kde mě chtějí. Mým pokojem se rozléhají
vláčné hip hopové skladby.
Nevím, co bych měl psát. Jsem naštvaný. Poslední měsíc byl pro mne poněkud zajímavé období. Má docházka ve škole byla sporná, každé ráno jsem otevřel zalepené oči, řekl si „Dnes naposledy“ a upadl do vroucně otevřeného náručí dřímoty. Dřímota tu pro mne je vždy, a ráno je jí tak těžké odolat.
Téměř každé ráno jsem se vyspal, jak jsem chtěl. Udělal jsem si snídani podle svého gusta, tančil po bytě, zapomínajíc na to, co si způsobuji vlastní pohodlností. Pustil jsem si rádio, nahrál pár písniček (které jsem většinou shledal nevyhovujícími a těch řekněme dvacet minut práce vždy smazal), podíval se na pár dílů perníkového táty. Měl jsem dost času na své vlastní myšlenky, nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mi neříkal, co mám a co nemám dělat. Mohl jsem se projevovat, jak jsem chtěl, měl jsem klid.
Dalo by se říct, že jsem byl svobodný.
A co z toho mám? Hrozbu podmínečného vyloučení a bolest hlavy z přespání.
Dnešek znovu, další den, zahájený tou pověstnou větou bez významu, „Dnes naposledy.“
Po krátkém telefonátu se spolužákem se uvolím půjčit mu svůj laboratorní plášť, ať alespoň někdo z mojí nepřítomnosti pozitivně čerpá. Alespoň se necítím tak provinile.
Takhle tady strávím, shrbený u toho ďáblova přístroje, nabízejícího mi připojení se na vnější svět, celé dopoledne. Odpoledne si udělám chutný oběd, obleču se do něčeho drsňáckého a vyrazím ven, za svým bratrancem, za svými přáteli, vyrazím za tím konopným opojením, kde se chvíli nemusí řešit nic jiného, než na koho je řada s bongem.
Tyhle chvíle mám rád. Mám všechno, co potřebuji, mám svůj plamínek naděje, ze kterého postupně odsávám více a více a bandu pitomců, které mám vlastně tak rád, kolem sebe. Směju se z plných plic jejich vtipům, usmívám se, když jdeme po ulici a lidé přecházejí na druhý chodník, když spatří náš „gang“, jak tomu z legrace říkáme. Je to škoda, protože náš záměr je samozřejmě okrást každého kolemjdoucího za bílého dne. Nebo mi aspoň připadá, že si lidé tohle někdy myslí.
Den strávím takto, a večer se vrátím domů, za svou nic netušící matkou. Navečeřím se, koukám na seriály, snad si i něco zahraju a zároveň trávím tolik času, kolik je jen možné, s online konverzací s mojí dívkou. Večer pak usínám s představou její tváře před mojí, představuji si, jak mi prsty projížděla ve vlasech, jak se jí třpytily oči, když jsem jí viděl, jak se jí zachvěl dech, když jsme se políbili.
Takhle vypadalo mnoho mých dní. Idylka.
Snad jsem opravdu byl svobodný.
A závěr ke kterému tudíž, ač nerad, docházím, je, že za svobodu se v současné době platí.
Kdo potřebuje tohle všechno? Školu, kde do mne hustí jednorázové informace, abych jim následně udělal radost tím, že pokryji inkoustem co největší plochu svého listu. Občas lituji ty stromy, které musely padnout, jen proto, aby mi bylo umožněno psát hovadiny typu „Nic nevím. Omlouvám se, není to projev neúcty, jsem jenom tupý, líný vepř“. Školu, která mě, tak jako všechny ostatní, oseká tak, abych pasoval do sociální formičky. Kdo není osekán, skončí tak, že na ulici žebrá peníze na rohlíky a po večerech si v temných zákoutích prohání nosem metamfetamin. Piko, peří, párno. Je vtipné kolik názvů člověk vymyslí pro něco tak odporného.
Za svoji svobodu platím. Jsem odsuzován, spolužáky i učiteli a vlastně i sám sebou. Lžu sám sobě, že to tak nepůjde pořád, lžu lidem kolem sebe, že na školou nekašlu.
Kolikrát jsem už chtěl do té školy jít? Vždy si představím vítání typu „Ty žiješ?“ a přejde mne chuť. Někdy bych měl takovou radost, kdybych byl ve třídě vyvrhel, hlavně, aby mne všichni nechali na pokoji, dejte mi čaj a já si vystačím.
Proč, proč jen musím být takový pablb, co je schopen v tomhle pečlivě uspořádaném, krabicovém světě schopen fungovat jenom, když mu hoří za zadkem? Když to nezvládnu, jsem prostě vržen do škatulky „nevyhovující společnosti“ a zavržen.
Nenávidím to, celé tohle hranaté vnímání světa. Přijdu, vezmu subjekt, ohodnotím ho podle předem stanovených kritérií, naprosto nepoužitelných univerzálnějším způsobem a zasunu do jednoho z mnoha šuplíků, abych se v tom divokém světě náhodou neztratil. Vše má obrys, o všem vím, nic na mně nevybafne. Někdy mně napadá, kdo je svobodnější? Dluhový otrok s iluzí výběru, nebo kmenový válečník s popraskanými rty, jehož jedinou starostí je přežít? Samozřejmě, že ten druhý. Je svobodný, nic ho nepoutá, ale, jak jsem řekl, svět je uspořádán tak, že za to zaplatí. Jedna ze supermocností může v jeho zemi vyvolat konflikt jako další tah ve stále probíhající studené válce, nebo je nakažen jakýmsi zhoubným virem a poté postupně umírá, naivně se spoléhajíc na jakousi humanitární pomoc.
Jak rád bych tak někdy žil. Žít ve světě, kde není všechno pojmenované a popsané, kde si všechno nechává ten tajemný nádech magie. Žít ve světě, kde děti nezanevřou na své rodiče, které jim místo bílého ajfounu koupí černý, ale kde si děti vezmou tři vlákna vlny a hrají si s tím celý den.
Měl bych svojí vlastnoručně postavenou chatičku na pokraji lesíka, kde bych žil se svojí milovanou, chodil bych do lesa na svoje oblíbené procházky, ale místo rozpadlých zdí a špinavých chodníků bych se procházel mezi stromy a květinami. Motýli by mně hladili po tváři jak by proletěli kolem, ptáci by zpívali na uvítanou, slunce by to celé zahalilo do zlatého závoje, ve kterém se všechno zdá být tak krásné.
Jednoho dne tak možná žít budu. Ale teď mi nezbývá nic, než se dokopat k chození do školy, vydělávání peněz a celkově snažení se zapadnout do tohoto kostnatého systému mužů.
Lidstvo je druhově muž. Nehledě na to, s jakým fyziologickým uspořádáním různých tělních výběžků a otvorů se člověk narodí, všichni jsme naladěni na to, fungovat logicky, racionálně, prostě tak, jak nám to káže levá, mužská mozková hemisféra.
Třeba se to jednoho dne obrátí a lidstvo se stane ženou.
Možná i já jsem žena ve světě mužů a proto mám takové problémy zapadnout, kdo ví.
Je jenom na mně kým se rozhodnu být. A já se rozhodl být (nebo si alespoň nalhávat, že jsem) svobodný, ať už má to slovo dnes jakýkoliv význam.
Směju se sám sobě, jak mohu být tak zbabělý. Nebo naopak odvážný? Je to, že utíkám před školou projev zbabělosti, nebo je naopak odvážné, kam až to nechávám zajít? Odvážné? Spíše šílené.
Koukám se sám sobě upřeně do očí a přemýšlím, proč to všechno dělám. Stejně to zrovna před pár minutami všechno prasklo a já obdržel telefonát od matky, který by se nedal nazvat jinak, než jako „chápavý“.
Všechno bude zase dočasně v pořádku, budu dál součástí systému vrahů, budu chodit do školy postavené z mrtvých kusů těla matky Země, oděn do mrtvých rostlin a zvířat, psát na mrtvé stromy ještě mrtvějším kusem kovu s barevnou náplní a budu si namlouvat, že jsem naživu. Budu čelit mrtvým pohledům, učit se informace co vymyslel někdo, kdo je dávno mrtvý, jen proto, aby v mé hlavě za krátký časový úsek zemřely.
Myšlenky mi v hlavě v posledních dnech víří až příliš divoce, než abych je mohl zachytit a urovnat formou textu. Příliš o věcech přemýšlím, nedělá mi to dobře, projevy tohoto procesu mohu pozorovat už jak dlouho.
Takže tedy budu brouzdat toto mrtvé moře pocitů, plout od ostrůvku k ostrůvku za věcmi, co mě pořád ještě naplňují. A děsím se toho, že když jich je v mém současném věku již tak málo, jak dlouho potrvá, než jich ještě ubyde a já budu konečně mrtvý.
Napadá mne, že moje báseň „mlýn v oblacích“ kterou na celém širém světě četli jen dva lidé, z nichž jeden jsem já, je zatím mé nejvýstižnější dílo, vystihující mé pocity dokonale a přesně.
Chci žít v mlýně v oblacích. Tam bych byl svobodný. Nic z toho, co jsem měl tu čest okusit, se pravé svobodě nepodobalo ani omylem. Falešná iluze svobody vyvolaná mým tichým, spořádaným protestem proti společnosti.
Na závěr bych už snad jen podotknul, že je poměrně vtipné pozorovat, jak se v průběhu tvorby tohoto veledíla měnila má nálada.
Nevím, co bych měl psát. Jsem naštvaný. Poslední měsíc byl pro mne poněkud zajímavé období. Má docházka ve škole byla sporná, každé ráno jsem otevřel zalepené oči, řekl si „Dnes naposledy“ a upadl do vroucně otevřeného náručí dřímoty. Dřímota tu pro mne je vždy, a ráno je jí tak těžké odolat.
Téměř každé ráno jsem se vyspal, jak jsem chtěl. Udělal jsem si snídani podle svého gusta, tančil po bytě, zapomínajíc na to, co si způsobuji vlastní pohodlností. Pustil jsem si rádio, nahrál pár písniček (které jsem většinou shledal nevyhovujícími a těch řekněme dvacet minut práce vždy smazal), podíval se na pár dílů perníkového táty. Měl jsem dost času na své vlastní myšlenky, nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mi neříkal, co mám a co nemám dělat. Mohl jsem se projevovat, jak jsem chtěl, měl jsem klid.
Dalo by se říct, že jsem byl svobodný.
A co z toho mám? Hrozbu podmínečného vyloučení a bolest hlavy z přespání.
Dnešek znovu, další den, zahájený tou pověstnou větou bez významu, „Dnes naposledy.“
Po krátkém telefonátu se spolužákem se uvolím půjčit mu svůj laboratorní plášť, ať alespoň někdo z mojí nepřítomnosti pozitivně čerpá. Alespoň se necítím tak provinile.
Takhle tady strávím, shrbený u toho ďáblova přístroje, nabízejícího mi připojení se na vnější svět, celé dopoledne. Odpoledne si udělám chutný oběd, obleču se do něčeho drsňáckého a vyrazím ven, za svým bratrancem, za svými přáteli, vyrazím za tím konopným opojením, kde se chvíli nemusí řešit nic jiného, než na koho je řada s bongem.
Tyhle chvíle mám rád. Mám všechno, co potřebuji, mám svůj plamínek naděje, ze kterého postupně odsávám více a více a bandu pitomců, které mám vlastně tak rád, kolem sebe. Směju se z plných plic jejich vtipům, usmívám se, když jdeme po ulici a lidé přecházejí na druhý chodník, když spatří náš „gang“, jak tomu z legrace říkáme. Je to škoda, protože náš záměr je samozřejmě okrást každého kolemjdoucího za bílého dne. Nebo mi aspoň připadá, že si lidé tohle někdy myslí.
Den strávím takto, a večer se vrátím domů, za svou nic netušící matkou. Navečeřím se, koukám na seriály, snad si i něco zahraju a zároveň trávím tolik času, kolik je jen možné, s online konverzací s mojí dívkou. Večer pak usínám s představou její tváře před mojí, představuji si, jak mi prsty projížděla ve vlasech, jak se jí třpytily oči, když jsem jí viděl, jak se jí zachvěl dech, když jsme se políbili.
Takhle vypadalo mnoho mých dní. Idylka.
Snad jsem opravdu byl svobodný.
A závěr ke kterému tudíž, ač nerad, docházím, je, že za svobodu se v současné době platí.
Kdo potřebuje tohle všechno? Školu, kde do mne hustí jednorázové informace, abych jim následně udělal radost tím, že pokryji inkoustem co největší plochu svého listu. Občas lituji ty stromy, které musely padnout, jen proto, aby mi bylo umožněno psát hovadiny typu „Nic nevím. Omlouvám se, není to projev neúcty, jsem jenom tupý, líný vepř“. Školu, která mě, tak jako všechny ostatní, oseká tak, abych pasoval do sociální formičky. Kdo není osekán, skončí tak, že na ulici žebrá peníze na rohlíky a po večerech si v temných zákoutích prohání nosem metamfetamin. Piko, peří, párno. Je vtipné kolik názvů člověk vymyslí pro něco tak odporného.
Za svoji svobodu platím. Jsem odsuzován, spolužáky i učiteli a vlastně i sám sebou. Lžu sám sobě, že to tak nepůjde pořád, lžu lidem kolem sebe, že na školou nekašlu.
Kolikrát jsem už chtěl do té školy jít? Vždy si představím vítání typu „Ty žiješ?“ a přejde mne chuť. Někdy bych měl takovou radost, kdybych byl ve třídě vyvrhel, hlavně, aby mne všichni nechali na pokoji, dejte mi čaj a já si vystačím.
Proč, proč jen musím být takový pablb, co je schopen v tomhle pečlivě uspořádaném, krabicovém světě schopen fungovat jenom, když mu hoří za zadkem? Když to nezvládnu, jsem prostě vržen do škatulky „nevyhovující společnosti“ a zavržen.
Nenávidím to, celé tohle hranaté vnímání světa. Přijdu, vezmu subjekt, ohodnotím ho podle předem stanovených kritérií, naprosto nepoužitelných univerzálnějším způsobem a zasunu do jednoho z mnoha šuplíků, abych se v tom divokém světě náhodou neztratil. Vše má obrys, o všem vím, nic na mně nevybafne. Někdy mně napadá, kdo je svobodnější? Dluhový otrok s iluzí výběru, nebo kmenový válečník s popraskanými rty, jehož jedinou starostí je přežít? Samozřejmě, že ten druhý. Je svobodný, nic ho nepoutá, ale, jak jsem řekl, svět je uspořádán tak, že za to zaplatí. Jedna ze supermocností může v jeho zemi vyvolat konflikt jako další tah ve stále probíhající studené válce, nebo je nakažen jakýmsi zhoubným virem a poté postupně umírá, naivně se spoléhajíc na jakousi humanitární pomoc.
Jak rád bych tak někdy žil. Žít ve světě, kde není všechno pojmenované a popsané, kde si všechno nechává ten tajemný nádech magie. Žít ve světě, kde děti nezanevřou na své rodiče, které jim místo bílého ajfounu koupí černý, ale kde si děti vezmou tři vlákna vlny a hrají si s tím celý den.
Měl bych svojí vlastnoručně postavenou chatičku na pokraji lesíka, kde bych žil se svojí milovanou, chodil bych do lesa na svoje oblíbené procházky, ale místo rozpadlých zdí a špinavých chodníků bych se procházel mezi stromy a květinami. Motýli by mně hladili po tváři jak by proletěli kolem, ptáci by zpívali na uvítanou, slunce by to celé zahalilo do zlatého závoje, ve kterém se všechno zdá být tak krásné.
Jednoho dne tak možná žít budu. Ale teď mi nezbývá nic, než se dokopat k chození do školy, vydělávání peněz a celkově snažení se zapadnout do tohoto kostnatého systému mužů.
Lidstvo je druhově muž. Nehledě na to, s jakým fyziologickým uspořádáním různých tělních výběžků a otvorů se člověk narodí, všichni jsme naladěni na to, fungovat logicky, racionálně, prostě tak, jak nám to káže levá, mužská mozková hemisféra.
Třeba se to jednoho dne obrátí a lidstvo se stane ženou.
Možná i já jsem žena ve světě mužů a proto mám takové problémy zapadnout, kdo ví.
Je jenom na mně kým se rozhodnu být. A já se rozhodl být (nebo si alespoň nalhávat, že jsem) svobodný, ať už má to slovo dnes jakýkoliv význam.
Směju se sám sobě, jak mohu být tak zbabělý. Nebo naopak odvážný? Je to, že utíkám před školou projev zbabělosti, nebo je naopak odvážné, kam až to nechávám zajít? Odvážné? Spíše šílené.
Koukám se sám sobě upřeně do očí a přemýšlím, proč to všechno dělám. Stejně to zrovna před pár minutami všechno prasklo a já obdržel telefonát od matky, který by se nedal nazvat jinak, než jako „chápavý“.
Všechno bude zase dočasně v pořádku, budu dál součástí systému vrahů, budu chodit do školy postavené z mrtvých kusů těla matky Země, oděn do mrtvých rostlin a zvířat, psát na mrtvé stromy ještě mrtvějším kusem kovu s barevnou náplní a budu si namlouvat, že jsem naživu. Budu čelit mrtvým pohledům, učit se informace co vymyslel někdo, kdo je dávno mrtvý, jen proto, aby v mé hlavě za krátký časový úsek zemřely.
Myšlenky mi v hlavě v posledních dnech víří až příliš divoce, než abych je mohl zachytit a urovnat formou textu. Příliš o věcech přemýšlím, nedělá mi to dobře, projevy tohoto procesu mohu pozorovat už jak dlouho.
Takže tedy budu brouzdat toto mrtvé moře pocitů, plout od ostrůvku k ostrůvku za věcmi, co mě pořád ještě naplňují. A děsím se toho, že když jich je v mém současném věku již tak málo, jak dlouho potrvá, než jich ještě ubyde a já budu konečně mrtvý.
Napadá mne, že moje báseň „mlýn v oblacích“ kterou na celém širém světě četli jen dva lidé, z nichž jeden jsem já, je zatím mé nejvýstižnější dílo, vystihující mé pocity dokonale a přesně.
Chci žít v mlýně v oblacích. Tam bych byl svobodný. Nic z toho, co jsem měl tu čest okusit, se pravé svobodě nepodobalo ani omylem. Falešná iluze svobody vyvolaná mým tichým, spořádaným protestem proti společnosti.
Na závěr bych už snad jen podotknul, že je poměrně vtipné pozorovat, jak se v průběhu tvorby tohoto veledíla měnila má nálada.
Žádné komentáře:
Okomentovat