Úvaha před spaním

Před spaním mě za pačesy popadla potřeba vyprsknout ze sebe pár bublajících myšlenek. Toto vyprsknutí má za následek poměrně smutný a zmatený text, který jsem se ale rozhodl umístit sem, neboť určité myšlenky mi nepřijdou zcela zcestné. Můžete tedy nahlédnouti do mých myšlenkových procesů, které vpodstatě kopíruji a přenáším na virtuální papír. Je to ale celé takové ufňukané.

Cítím opět tu neodbytnou potřebu vyjádřit se, tudíž opět sahám po částečně osvědčené metodě, kterou je psaní. Bezmyšlenkovité se unášení proudem vlastních myšlenek, které občas člověka zanesou do tak překvapivých míst, do tůní skrytých tužeb, kde objeví něco, co opravdu potřebuje.
                Nechávám se tedy takto unášet, hledajíc to cosi, neskutečné, bez obrysů, má indicie by se dala přirovnat k závanu vůně, kvůli kterému pročesávám teď celý svět.
                Zkouškové období mi zatím nabízí Schrödingerův výsledek, tudíž dozvím se, až se to dozvím. Takovéto visení nad propastí nevědomosti ve mně po těch pár týdnech, které věnuji velmi letmému studiu, vyvolalo onu nejistotu, ze které pramení má potřeba.
                Potřeba vyjádřit se. Tento fenomén mě doprovází již nějakou dobu. Proč ve mně kvete tento květ? Z čeho je? Občas vidím jen pochybnosti a skepticismus, jindy naději, kterou chci tomu širému světu sdělit (a proč? Aby mě pochválil, jako mi kdysi maminka chválila obrázky, když mi bylo pět?). Nejspíše je tedy tento jev produktem obou jmenovaných věcí, neboť jak věřím, všechno funguje na základě rovnováhy; rovnováha je dosažena dvěma činiteli, kteří se uvrhují do nekonečného konfliktu vzájemného ovlivňování a vyrovnávání sil, ze kterých vzejde pár písmenek na papíře. Nebo dítě, které vzejde z konfliktu vztahu. Stejný princip, rozdílné proměnné.
                Chci snad volat o pozornost? Jsem takový? Určitě jsem. Nesnáším typy, které se odřezávají od společnosti a ve vší své ukřivděnosti tvrdí, že jim nezáleží, co si o nich ostatní myslí. Omyl! Každému na tom záleží. Pokud tvrdíš, že ti je jedno, co si o tobě kdo myslí, tak právě chceš, aby si myslel, že ti je jedno, co si o tobě myslí! Tento postoj je voláním o pozornost stejně, jako jakýkoliv jiný, jenže tenhle je ve svém inverzním způsobu ve výsledku mnohem účinnější. Obloukové intrikánské pózy, směřující k budování jakési aury, kterou chce mít člověk kolem sebe.
                Já, nad těmito věcmi často přemýšlející (z nějakého důvodu jsem posedlý tím, co jsem za člověka), jsem však bohužel (pro mě) dospěl do stavu, kdy mi přijde trapné o sobě cokoliv tvrdit, protože si uvědomuji subjektivitu takovýchto tvrzení (i když v tomto textu pravidlo razantně porušuji, ale od toho také pravidla jsou, že). Snažím se tedy nechat ostatní, aby tuto auru vypracovali za mě, ač nemohu tvrdit, že úspěšně. Nevím, jestli jsem schopen dostát svým slovům. Nechci o sobě tvrdit, že ano. Ať to řekne někdo jiný. Pohled zvenčí je totiž to nejdůležitější.
                Snad proto se pouštím do psaní takto slepých textů, tápajících chapadlem své osnovy a hledajících cosi, co by jim dalo smysl. Tuto miniaturní úvahu, kterou samozřejmě umístím na internet, napospas očím všech, co by následně tvořili obraz o mně. Za mě.
                K čemu jsem se dopracoval? Vyplivl jsem pár plků a ztratil nit, kterou jsem před pár minutami stvořil.
                Sedím ve stejném pokoji, jako vždy, píšu na úplně stejné klávesnici, je skoro půlnoc a já hledám důvod, kvůli kterému zde po sobě chci zanechat něco, co by lidé odsoudili jako „kvalitní“ či snad „chytré“. Všichni jsme otroky. Jsme otroky slasti a procesů, která nám je, byť jen na malý okamžíček, poskytne.
                Tahle noční zádumčivost nemůže být zdravá. Jdu se raději pohroužit do temně modrého sirupu snů.