Krátké, mírně bezduché, avšak novou postavu představující povídání o potřebě se umýt, která je v Podmlží často nenaplněna.
Mezi rezavými stěnami bloudila shrbená postava. Pohublý muž s téměř holou hlavou, na níž mu vyrůstal směšný chomáč světlých vlasů, přesně uprostřed temene. Šoural se po železné mříži coby chodníku na jedné straně ulice, jež byla tvořena temnou propastí, černou, jako jeho oči. Nacházel se v česko-polské části slovanského ghetta, ale jelikož zrovna panovala noc, světla byla zhasnutá, neletělo zde ani jedno vznášedlo (s výjimkou drobného hlídkového oka policejních jednotek Sdružení, poletujícího s tichým bzučením kolem), obyvatelé byli zalezlí doma, nebo v barech. Nebylo se čemu divit, asi tak před hodinou pršel ze smogu nahoře mazlavý, žíravý déšť. Nebylo radno vylézat. Ticho, rušené jen meditačním mručením filtračních zařízení, vhánějících do skromných apartmánů zdejších obyvatel čerstvý vzduch, bylo proříznuto hlasem, který mu byl důvěrně znám.
„Alberte.“
S cuknutím se otočil. Upřel své obrovité oči do temna, odkud slyšel hlas. Viděl…
„Anno…“ vzdychl, když ji spatřil. Stála na druhém chodníku, oddělená od něj prostorem pro vznášedla, který se najednou stal tou největší překážkou v Albertově životě. Měla na sobě nádherné bílé šaty, snad utkané ze samotné krásy. Toužil po ní. Přeskočil by to? Musel se k ní dostat, prostě musel.
„Alberte,“ zopakovala. „Nepřeskočíš to.“
„Ale já tě chci obejmout, Aničko!“ zavzlykal. Konejšivě se na něj usmála, zatímco vrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ řekla. „Hlupáčku…“
„Anno, musím se tě dotknout! Potřebuju!“
Na odpověď jen zvedla ruku a ukázala někam za něj. „To Ben tě potřebuje.“
Albert se otočil. Spatřil jakousi postavu, choulící se pod špinavou zelenou plachtou, v jejíchž záhybech zůstaly po dešti loužičky toxického deště.
„Ale…“ chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale tam, kde předtím stála, se vznášel jen obláček páry, který stoupal z ulice dole.
Pochopil to. Musí dělat, co mu řekne, jinak ho opustí a on ji už nikdy neuvidí. Možná, že když díky ní pomůže dostatečnému množství lidí, se jí bude moci dotknout! Usmál se, a bez dalšího váhání se rozběhl k nemohoucímu, mumlajíc „Vidíš to, Anno?“ a strhl z něj plachtu.
Mezi rezavými stěnami bloudila shrbená postava. Pohublý muž s téměř holou hlavou, na níž mu vyrůstal směšný chomáč světlých vlasů, přesně uprostřed temene. Šoural se po železné mříži coby chodníku na jedné straně ulice, jež byla tvořena temnou propastí, černou, jako jeho oči. Nacházel se v česko-polské části slovanského ghetta, ale jelikož zrovna panovala noc, světla byla zhasnutá, neletělo zde ani jedno vznášedlo (s výjimkou drobného hlídkového oka policejních jednotek Sdružení, poletujícího s tichým bzučením kolem), obyvatelé byli zalezlí doma, nebo v barech. Nebylo se čemu divit, asi tak před hodinou pršel ze smogu nahoře mazlavý, žíravý déšť. Nebylo radno vylézat. Ticho, rušené jen meditačním mručením filtračních zařízení, vhánějících do skromných apartmánů zdejších obyvatel čerstvý vzduch, bylo proříznuto hlasem, který mu byl důvěrně znám.
„Alberte.“
S cuknutím se otočil. Upřel své obrovité oči do temna, odkud slyšel hlas. Viděl…
„Anno…“ vzdychl, když ji spatřil. Stála na druhém chodníku, oddělená od něj prostorem pro vznášedla, který se najednou stal tou největší překážkou v Albertově životě. Měla na sobě nádherné bílé šaty, snad utkané ze samotné krásy. Toužil po ní. Přeskočil by to? Musel se k ní dostat, prostě musel.
„Alberte,“ zopakovala. „Nepřeskočíš to.“
„Ale já tě chci obejmout, Aničko!“ zavzlykal. Konejšivě se na něj usmála, zatímco vrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ řekla. „Hlupáčku…“
„Anno, musím se tě dotknout! Potřebuju!“
Na odpověď jen zvedla ruku a ukázala někam za něj. „To Ben tě potřebuje.“
Albert se otočil. Spatřil jakousi postavu, choulící se pod špinavou zelenou plachtou, v jejíchž záhybech zůstaly po dešti loužičky toxického deště.
„Ale…“ chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale tam, kde předtím stála, se vznášel jen obláček páry, který stoupal z ulice dole.
Pochopil to. Musí dělat, co mu řekne, jinak ho opustí a on ji už nikdy neuvidí. Možná, že když díky ní pomůže dostatečnému množství lidí, se jí bude moci dotknout! Usmál se, a bez dalšího váhání se rozběhl k nemohoucímu, mumlajíc „Vidíš to, Anno?“ a strhl z něj plachtu.
