Krásno, ošklivo, sraní, sex a sedimenty

                Ač bych se měl učit, šklebící obličej deformovaného zakuklence, jež zdobí moji plochu, mne vyzývá k projevu.
                Projev. Umění! Poslední dobou často přemýšlím, co je umění a co ne. Došel jsem k závěru, že tak nějak všechno. Nevím, jak to přesně uchopit a předložit čtenáři, jehož myšlenkové konstrukce vibrují na jiných frekvencích, než ty mé. Prostý pocit.

                Všechno se projevuje na dvou úrovních, a to úrovni ideové a úrovni jaksi „fyzické“. Počítač, na kterém píšu, je jen čísi zhmotněná idea. Taktéž kvalitní obraz je pouze zhmotněnou ideou kohosi, kdesi, kdysi. Zedník, který sádrou zalepuje odrolené rohy zahnědlé fasády vtiskává myšlenku, která se mu v zákoutích vědomí svíjí do chuchvalců, do modelíny reality, ohýbá ji a tvoří z ní obrazce. Umělec.
                I hovno, které ráno vyseru do mísy, je způsobem niterního projevu takovýchto idejí, vznikajících v nás, mísících se a bublajících. Idea úlevy, snad? Nebo pachu dutiny břišní? Nebo obojího, neboť krásné nemůže existovat bez ošklivého a ošklivé jen zdůrazňuje krásu.
                Krásné a ošklivé. Dobré a zlé. Další témata. Ještě, že teď píšu! Z temně modrých hlubin moře se vynořují delfíni a ploutvemi nápadů prořezávají hladinu.
                Co je dobré a co je zlé? Všechno a nic. Ve své podstatě není nic pěkné, ošklivé, dobré, špatné, chutné či snad znechucující, co já vím, adjektiv je mnoho. Příklad, na kterém jsem toto své tvrzení postavil – modrá barva. Modrá není pěkná, ani ošklivá. Někomu se líbí, někomu ne. Fakt, že tato dvě tvrzení dvou lidí se navzájem vyvrací, je dle mne důkazem falešnosti těchto stavů. Jediný skutečný stav, ve kterém se modrá barva nachází, je ten, že j prostě modrá.
                (Když už zde mluvím o vyvracení a podobných hovadinách, napadlo mě, kdyby se barvoslepý bavil s nepostiženým – jeden by viděl modrou, druhý ne. Znamenalo by to snad, že tam modrá není? Barvoslepý je ale ochuzen o vnímání určité části reality, ale jsou tyto části univerzální, nebo uměle vytvořené? V podstatě vše, v čem žijeme, je „umělé“. Myšlenková paradigmata, coby odrazové můstky veškerého našeho jednání, jsou také jen dlouhodobými procesy ustanovená „rozpoložení“.)
                Zpět k věci – baví mne se dívat na to, co je ošklivé, nechutné, odsuzované. Nehorázně mě serou lidé, kteří vyzývají krásu a předstírají, že to ošklivé tu není. A pokud je, je špatně! Jaká výsostná lež! Dětští filozofové, zahalující se do květinových rouch dobré nálady, pohodičky a příjemňoučkých písniček, jupí a hurá. Nechávají hnít aspekty své vlastní psychiky někde v koutě, nevěnují jim pozornost. A v momentu, kdy tyto aspekty dorostou, neupravovány, obludných rozměrů a začnou tryskat do světa, tito míroví lidé nejsou schopni jejich projevy kočírovat. Jak člověk může ovládnout něco, co nechápe? Nijak! Může plakat nad tím, jak je to zlé, ale zde se dostáváme k pointě mých myšlenkových procesů – on si to špatným udělal! Veškeré jevy se projevují v tom duchu, který jim připisujeme! Například sex – na jednom pólu něco posvátného, krásného a elegantního, na druhém pólu znásilnění, odporná událost zanechávající jizvy do konce života. A přitom je to stále jedna a ta samá věc – sex!
                Sedím v rohu svého pokoje, obklopen knihami a počmáranými papíry coby sedimenty svých zájmů. A asi se už opravdu půjdu učit. Tento myšlenkový výser je venku, což bylo vlastně všechno, co jsem teď potřeboval.