Říkal
jsem si, že jsem již hrozně dlouho nenapsal nic na blog. Nebo takhle, nenapsal
jsem vlastně vůbec nic. Ochromen touto skutečností jsem chtěl něco sesmolit,
abych uspokojil svoji tvůrčí potřebu, ale pak mi došlo, že s sebou často
tahám svůj hnědý a z terénu odřený zápisníček, ve kterém mám spoustu
opileckých dojmů, kocovinných rozjímání o podstatě existence a drobných
situací, které jsem měl pocit, že stojí za to si zapsat. A po kraťoučké
konzultaci s mým kamarádem Kryštofem, který za mnou přišel do kavárny, kde
v současné době působím jako špatný barista a dobrý barman, jsem se
rozhodl, že na blog plivnu sbírku těchto drobných dojmů. A ve výsledku jsem si
ještě hezky zavzpomínal.
A je odstartováno.
-
Chodím v přírodě bosý, ale jen po svém trávníku, protože se bojím, že chytím klíště.
-
725 569 518
-
Ráno jsem vstal a podíval se na fejsbuk. Uprchlíci! Nenávist! Anti-diskuse a holé zvuky. Chtěl jsem jim na to něco napsat, ale po třech pokusech o stavbu úderného textíku jsem to vzdal a ozdobil svoji virtuální zeď „Bleeeeuem“.
-
Řítím se a ženu. Slintající Sisyfos.
-
Mám rád déšť. Můžu totiž sedět doma a skrze okno obdivovat jeho krásu.
-
Kráčím si z práce kolem stánku s nápoji, když slyším prd. Rychlý, netlumený.
Zvednu hlavu a vidím cigána, říkám si, proč se snažím prdět na ulici potichu, když by stejně nikdo na úprd neřekl ani „fň“.
Najednou mě oslovil: „Chlape, vidím mladýho chlapa, musím se zeptat…“ a takový kecy. Chtěl mi levně prodat parfémy. Po tom prdu trochu ironie.
Setkání.
-
Moje kytky se otáčí.
Za sluncem, nese poselství,
že přijdou zítřky lepší.
-
Chtěl jsem vynechat oběd, abych sám sobě ukázal, jak je mi smutno. -> Co za debila? Sem pičo
-
Oděn v lepu rozjímám. Putuji po modré ploše svého prostěradla. Postel je mým královstvím.
Můj brach ve špíně je moucha, kterou jsem ráno omylem vpustil oknem. Potichu krouží, pátrá snad? Vypadá, že si to užívá. Elegantně proplouvá vrstvami vzduchu, ztěžklého mým utrpením.
Teď už ji nevidím. Opustila mě snad? Nebavím ji.
Ulepený, nezábavný, bezbranný.
-
Já o znalostech při zk. z bižule:
Já: “Někde to tam bylo, ale takový abstraktní.“
Tom: „Takovej pocit mám při sexu.“
-
V kavárně.
Odnáším ze stolů trosky někdejších požitků. Osoby střídají se, mám je za mžitku. Vůně páry mne plácá po zádech.
-
Je sobota ráno, kolem 6. Hodiny. Sedím v Májovce (nonstop kousek od mého domu), kam jsem zabrousil na pivo po práci.
Dívám se na velikou, placatou televizi, předkládající mi hudební videoklip Madonny někdy z 90. Let, dávám si pivo, kouřím a koukám.
Poslouchám lidi kolem. Zaslechl jsem slovo „mindrák“, které (v souladu s mými tendencemi k předsudkům) značí cosi o lidech zde přebývajících (řekla to nějaká paní). Myslím si, že o člověku nejvíce vypovídá to, jak mluví o ostatních. Jaká slova volí. Ó, jak jsem zahořklý.
Dal jsem se do řeči s jedním mladíkem. Radil jsem mu, kudy na bus. Asi nejsem tak zahořklý.
Ptal se mě, co tu dělám, řekl mi, kde se tu vzal on.
--- Bavil se s bitkařem, kámošem.
Nějaký pán cosi hledá, barmanka dští záští a hněvem. Hledá knihu! Jak šlechetné. Nebo se pletu? Dám si pivo, zůstanu a uvidím.
-
Oblaka cigaretového kouře nad fotbálkem vypadají jako mastné skvrny na hladině polévky. Hrají si, přeskupují se. Cosi slibují. Polévka mi většinou slíbí úlevu od kocoviny. Tento kouř je jejím zlým dvojčetem, slibuje opak.
-
Dívám se z okna svého pokoje na prašnou ulici, zalitou poledním světlem. Když zavzpomínám na staré fotky scenérií mého města, poskytované stránkou „Živá Plzeň“, přijde mi, že lidé zapomínají na krásu.
Svět se uzavírá do krabic, hranatých a minimalistických. Vše je podřízeno produktivitě, efektivitě. Ptám se proč? Cítíme snad někde hluboko uvnitř blížící se záhubu a chceme ještě na poslední chvíli zajistit alespoň chvilku blaha? Ale jakou cenu má takové blaho, strávené v zaprášené krabici?
Žádné komentáře:
Okomentovat