Minulý týden byl ve znamení neustálého pití, střízlivění a následného dokrmování hladinky v krevním oběhu. Když se mi ještě nechtělo domů vystavovat svou lihovou vůni matce, šel jsem se projít na svá oblíbená místa, pole mezi garážemi, kam jsme chodívali kouřit trávu a budovou učiliště, kam jsme také chodívali hulit trávu. Tato pole jsou mojí meditační zahradou, každý odpadek a nečistota jsou sedimenty upřímné lidské činnosti, mezi kterými proplouvám a myšlenkami se jich dotýkám. Zde je zápis ze včerejší procházky.
Rozvalen sedím na ňadru, pokrytém zelenými výhonky, mladými a svěžími. Pár metrů nalevo ode mě je ňadro druhé, vykousnuté jako od rakoviny.
Slunce na obzoru bylo ve vší své zářnosti zakryto ocelově hebkým mrakem, po okrajích skotačivě rozzářeným do sytě oranžové barvy odpoledního kotouče na nebesích. Mé vlasy jsou hýčkány prsty něžné múzy skryté ve větru, neúprosném, ale láskyplně osvěžujícím.
Ve své mírné opilosti přejíždím těžkýma očima po vyschlých křovinách, šeptajících si mluvou vzájemných dotyků. Můj zen je přerušován jen… „Jaký povahy je to kejhání?“ zeptám se sám sebe nahlas. Ustavičné? Snad spíše rozhodné. Svojí vášní vyniká nad cvrlikání menších opeřených kuliček.
Daleko přede mnou je plátno nebeské klenby rozseknuto falem trčícího komínu Škodovky. Je téměř nečinný, nechává unikat jen líný opar, jako dohasínající cigareta. V tento moment si zapálím, v gestu souznění.
Napravo od mého ňadra rychle vyběhl ten kejhavý pták, hnědý s dlouhým ocasem a zeleným peřím na hlavě, tvář rudá a zakončená žlutým zobákem. Líně si potáhnu, načež na něj pískám, jak zpomalí a obezřetně vykračuje. Neodpovídá, a jak jsem ztracen v psaní, ztrácí se také, odnesen hrdým krokem někam do křoví. Znovu zakejhá, snad aby mi dal najevo, že je stále přítomen. Nebo se loučí? Půjdu už domů, opustím tuto melancholickou divadelní scénu. Možná si pustím film.
Žádné komentáře:
Okomentovat