Ranní zamýšlení se o vodě

Je jedenáct hodin ráno, mám chuť se opět otisknout do té pomyslné modelíny, se kterou si tak rád hraji, tvaruji ji, dělám z ní prťavé postavičky s vnitřními orgány a následně je operuji a provádím transplantace a pitvy.

                Od jedné mne čeká škola, já zatím sedím v županu za počítačem. Ač jsem se umyl, páchnu a je to pach lenosti, který mohou ucítit jen někteří. Já jsem mezi nimi. Tento pach mne pohlcuje, nacházím se v hnědém a tmavě modrém mraku mikročástic, jež mi ulpívají na kůži, vstřebávají se do mého krevního oběhu a způsobují, že nejsem schopen zvednout tu svoji prdel a přesunout se o jeden metr dál, do postele, kde bych si alespoň četl.
                Fascinují mne tato má rozpoložení. Říká se, že pro člověka je těžké vystupovat z komfortní zóny. Co je však komfortního na tom, že mně samému je tento stav mysli a těla nepříjemný? Znamená to, že to dělám správně? To asi ne.
                Asi jen podléhám všeobecné zakořeněnosti, která v mém okolí panuje. Před několika málo minutami jsem na facebooku spatřil anketu z novinek tečka cé zet, kde asi sedmdesát procent tázaných odmítalo humanitární pomoc v jádrech konfliktů na blízkém východě. Komentář to vystihl: nechceme je sem, nechceme jim pomoct, aby k nám nemuseli chodit, my jenom chceme, aby všichni zhebli někde na moři.
                Je zajímavá psychologická spojitost, jež nyní vyvstala u mne na mysli.
                Voda ve snech a celkově v jungovské hlubinné psychologii symbolizuje lidskou duši, lidské nevědomí, ve kterém plavou ryby prapůvodních principů lidské psychiky. A tužbou obyvatel mé země je, aby se tito nechtění lidé ponořili někam do hlubin našeho nevědomí a utopili se, aby byli zcela pohlceni pařížskou moudří psychologické laguny a nikdo nebyl s to je vylovit. Jednoduše řečeno chceme tento problém odsunout do pozadí našeho vnímání a nevšímat si jej, ať na něm vyrostou korály, na které se alespoň hezky dívá, když už nic jiného.
                Zůstaňme u vody ještě chvíli. Vzhledem k tomu, že předpokládám, že všichni máme někde v hloubi naší duše nevědomě zapsáno, co ta voda ztělesňuje (vzhledem k tomu, že se nám o ní všem jistě někdy zdálo a jsem přesvědčen, že po rozboru snu s nějakým zkušeným psychonautem by nám došla symbolika, kterou ve snu voda měla). Možná proto je sprcha místem, kde myšlenky proudí, tříští se, skotačí, stékají nám spolu s proudem horké sprchové vody po hlavě dolů, aby zase nenávratně zmizely ve špinavém odpadu, o který se člověk málokdy stará. Magičnost toho momentu, kdy je člověk zcela obnažen jak před proudem vody fyzické, tak je mentálně obnažen před proudem vody mentální. A asi proto je déšť tak zádumčivý moment, kdy člověk sedí za zamlženým oknem a pozoruje všechny ty třpytící se myšlenky, jak dopadají na tvář Země, smývají ulpělé nečistoty v rytmickém rituálu, aby je za čas mohly nahradit nečistoty nové. Jsou lidské činy a úspěchy jako květiny zalévané vodou myšlenek a natahující se po světle? To zní nesmírně poeticky.
                A možná kvůli tomu, že můj župan je modrý, čili (pro mě) barvy vody, nejsem schopen ničeho jiného, než sedět, čumět a přemýšlet. Raději si ho sundám a půjdu si číst do postele, kde mám modré povlečení. Ksakru.