Úvaha začínající pouhou larvou

                Na základě doporučení svého profesora antropologie čtu knihu Železný Jan od Roberta Blye, což je jungovský psychologický rozbor pohádky od bratří Grimmů. Kniha pojednává, jak je snad uvedeno níže, o mužství; o přerodu chlapce v muže, o fázích tohoto procesu a silách během něj působících. Pro mne je to fascinující četba, avšak opět se nalézám přemýšlejíc o mnohých věcech, jež jsou v knize uvedeny, a některé tyto myšlenky mi nedávají spát. Proto si ústa vyčistím odplivnutím virtuální papír.

                Připadám si jako larva. Neustále pulzuji, v jednu chvíli se rozpínám, pohlcuji vše, co se mi namane, ve druhou chvíli splasknu, „pojídám popel“ a uzavřu se do klícky ze stěn svého pokoje, špinavého prádla a zbytků jídla.
                Ve své zatím nekončící (a kdo ví jestli někdy ano) cesty za zralostí stoupám po stonku vzhůru, v jednu chvíli hltám list, ve chvíli druhou usínám a sklouzávám po slizkém bříšku dolů.
                Přitom je třeba dosáhnout vrcholu stonku, uvelebit se na slunci a zakuklit se.
                Zakuklit?
                Při tvoření tohoto podobenství takto za pochodu narážíme na zvláštní myšlenku. Jak se zakuklím? Jak to proběhne? Dospěji snad do stavu, kdy mi dojde souvislost všeho, stanu se dospělým mužem a tato zkušenost mne zraní natolik, že se uzavřu do tvrdé skořápky temných pocitů a lahví alkoholu, abych po pár měsících či snad letech roztáhl překrásně pestrobarevná motýlí křídla, pod která bych vzal všechny ztracené duše, jež by potřebovaly vést? Je snad právě tohle krize středního věku? A proč se o takových věcech zabývám ve dvaceti?
                Otázka zralého mužství je spolu se svobodou cosi, o čem přemýšlím až chorobně často. Rodinná situace sama o sobě neposkytuje dostatek mužské energie, avšak na základě mých úsudků při četbě Železného Jana od Roberta Blye, kdy zjišťuji, že „vyspělá“ západní kultura jako jediná nemá ve své funkčnosti zabudované zasvěcovací rituály pro dospívající dívky a chlapce (pozůstatky, jako je snad například maturita, zde jsou, avšak schází zde sakrálnost přerodu toho, či onoho pohlaví), usuzuji, že tento problém není problém snad mého otce, či kohokoliv jiného.
                Toužím po tom stát se někým, kdo by propagoval významnost a posvátnost mužství a ženství. Chtěl bych být velikým učitelem; přitom to však nejsem schopen naučit ani sám sebe.
                Ale jak bych také mohl? Bez staršího guru, jenž by mne provedl skrze jednotlivá stádia otevírání klece a vypouštění vznešené energie divého muže na světlo světa? Během své životní cesty si horlivě dosazuji kohokoliv, kdo se namane. Dříve to byli starší kamarádi ze dvorku, poslouchající tvrdý rap, později kolektiv, se kterým jsem začal kouřit trávu, poté šéfové na brigádách s manuální prací, učitelé na gymnáziu a nyní na vysoké škole a samozřejmě pana Blye, neboť přínos této knihy mému vývoji je dle mě nepopiratelný.
                Jak mi i nedávno došlo, snažím se si nahrazovat utrpení nastolené snahou o přerod v někoho lepšího hraním počítačových her v co nejkrutějších světech a s co nejtěžší obtížností; jako by to ze mne mělo udělat moudrého starce, kázajícího o rituálech dospívání. Zoufalé výkřiky našeho nevědomí, snažící se upozornit nás na to, že v našich vývojových strukturách se nachází jisté mezery, kteréžto mezery jsou mnohdy naprosto vitální pro zdravý chod společnosti.
                Vždyť jak by také mohla fungovat společnost na jednu stranu řízená muži, ale na druhou stranu uznávající tvrzení, že muž je ztělesněním chladné logiky, brutality, teritoriality, slepé hrdosti a naivity?
                Dlouhá období, během kterých jsme postrádali naši sexuální identitu, eskalují až v hnutí za rovnoprávnost žen; jak je tohle absurdní! Jak je vůbec možné se dostat do bodu, kdy žena neví, co znamená být ženou, kdy muž neví, co to je být mužem, a kdy spolu musí vzájemně soupeřit, aby si dokázali, kdo má právo na co a kdo ne? Kdo koho smí urážet, uhodit, co já vím.
                Věřím, že se (jakožto inteligentní bytosti, přičemž intelekt považuji za jakousi manifestaci ‚božské vůle‘, jakožto živé bytosti jsme projevy, personifikovanými vyobrazeními funkcí jednotlivých vesmírných zákonů a vztahů mezi nimi) skládáme, respektive naše psychika se skládá z ženského i mužského aspektu, dvou protikladů, navzájem rozhýbávajících perpetum mobile lidské existence. Den a noc, život a smrt, žena a muž, srdce stažené a srdce napjaté, cyklus oběhu planety kolem slunce. Vše je založeno na perfektní rovnováze, nezpochybnitelné a navěky platící, neboť snad i čas je cyklicky uzavřen, neustále pulzující, jako tlustá larva plná života.
                Jak by to asi fungovalo, kdy by se život se smrtí nebo den s nocí hádal o tom, co je čí role? A co hrozného by se asi muselo stát, aby tyto věci zapomněli?
                Občas mi to opravdu vrtá hlavou.