Kraťoučká úvaha na téma úcta, neboť v noci mé prsty touží běhat po klávesnici, skotačit a předávat vědění těm, kteří přes okno internetu mohou sledovat moji mysl.
Před nedlouhou dobou jsem navštívil svého kamaráda, abychom si, jak je zvykem (pokud jsou prostředky) zakouřili větší než malá množství marihuany a dívali jsme se přitom na seriál Dr. House. Díl byl o tom, že probudili z komatu nějakého starého chlapíka, aby z něj vycucli informace o stavu jeho syna, ale to je irelevantní. Důležité je, jaký ten chlapík byl.
Byl povahově na téměř stejné úrovni jako pan hlavní hrdina doktor a jejich konfrontace tedy byly nanejvýš zábavné. Avšak to, co zaujalo moji pozornost nejvíc, byl jakýsi faktor neochvějné vzájemné úcty. Přes všechny urážky a otravné poznámky bylo vidět, že tito dva lidé se navzájem respektují, téměř, jakoby hráli jakousi hru, kterou mohou chápat jenom oni dva.
Pod vlivem omamné látky jsem se nad úctou (která sama o sobě je velmi zajímavým tématem) zamyslel a došel jsem k těmto závěrům (samozřejmě spolu s kamarádem): skutečná úcta je nad vším tím přízemním šumem, kterému každodenně podléháme.
Úcta falešná či nucená je úcta pohybující se na stejné úrovni, na jaké se pohybují naše každodenní záležitosti, které ji tím pádem mohou narušit či zničit. Skutečná úcta je však někde vysoko nad tím vším, věci, které se zde stanou, ji nemohou narušit. Dva muži jako dravci sedí na bidýlcích, pozorujíc se a s potutelným úsměvem sledují malicherné plácání se ostatních v bahně všednosti, ve kterém uvíznou, nechají se jím obklopit a ovládat. Tito dravci jsou však volní, létají nad tím vším, bahno jejich vzájemný vztah nemůže narušit. Tento vztah je totiž cosi vyššího.
Je ale půl jedné ráno a moje úcta k vlastnímu rozpoložení je na tak vysoké úrovni, že si dopřeji spánek. Jen jsem se chtěl podělit o tento krátký výplod zkouřené mysli.
Žádné komentáře:
Okomentovat