Krátké, mírně bezduché, avšak novou postavu představující povídání o potřebě se umýt, která je v Podmlží často nenaplněna.
Mezi rezavými stěnami bloudila shrbená postava. Pohublý muž s téměř holou hlavou, na níž mu vyrůstal směšný chomáč světlých vlasů, přesně uprostřed temene. Šoural se po železné mříži coby chodníku na jedné straně ulice, jež byla tvořena temnou propastí, černou, jako jeho oči. Nacházel se v česko-polské části slovanského ghetta, ale jelikož zrovna panovala noc, světla byla zhasnutá, neletělo zde ani jedno vznášedlo (s výjimkou drobného hlídkového oka policejních jednotek Sdružení, poletujícího s tichým bzučením kolem), obyvatelé byli zalezlí doma, nebo v barech. Nebylo se čemu divit, asi tak před hodinou pršel ze smogu nahoře mazlavý, žíravý déšť. Nebylo radno vylézat. Ticho, rušené jen meditačním mručením filtračních zařízení, vhánějících do skromných apartmánů zdejších obyvatel čerstvý vzduch, bylo proříznuto hlasem, který mu byl důvěrně znám.
„Alberte.“
S cuknutím se otočil. Upřel své obrovité oči do temna, odkud slyšel hlas. Viděl…
„Anno…“ vzdychl, když ji spatřil. Stála na druhém chodníku, oddělená od něj prostorem pro vznášedla, který se najednou stal tou největší překážkou v Albertově životě. Měla na sobě nádherné bílé šaty, snad utkané ze samotné krásy. Toužil po ní. Přeskočil by to? Musel se k ní dostat, prostě musel.
„Alberte,“ zopakovala. „Nepřeskočíš to.“
„Ale já tě chci obejmout, Aničko!“ zavzlykal. Konejšivě se na něj usmála, zatímco vrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ řekla. „Hlupáčku…“
„Anno, musím se tě dotknout! Potřebuju!“
Na odpověď jen zvedla ruku a ukázala někam za něj. „To Ben tě potřebuje.“
Albert se otočil. Spatřil jakousi postavu, choulící se pod špinavou zelenou plachtou, v jejíchž záhybech zůstaly po dešti loužičky toxického deště.
„Ale…“ chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale tam, kde předtím stála, se vznášel jen obláček páry, který stoupal z ulice dole.
Pochopil to. Musí dělat, co mu řekne, jinak ho opustí a on ji už nikdy neuvidí. Možná, že když díky ní pomůže dostatečnému množství lidí, se jí bude moci dotknout! Usmál se, a bez dalšího váhání se rozběhl k nemohoucímu, mumlajíc „Vidíš to, Anno?“ a strhl z něj plachtu.
Benedikta probudilo šustění plachty. Nejdřív si myslel, že kloboučník se skenerem je zpátky, ale pak ucítil pach nemytého člověka, který předtím policista nevykazoval. Otevřel oči, pátravě, a jeho pohled se setkal s pohledem cizím. Muž, který ho objevil, byl tak groteskního vzezření, jaké Ben vždy připisoval jen kresleným postavičkám z komiksů, co se mu podařilo najít. Obrovité oči s dokonale černými panenkami, uprostřed obličeje tak vrásčitého, že musel patřit někomu velmi, velmi starému. Muž se na něj usmíval svými třemi zuby, mezi nimiž tekly sliny. Chocholka na temeni hlavy poskakovala vzrušením z nálezu.
„Á!“ zakvílel cizinec. „Mládě!“
Ben se, s mírnými obavami, od muže odsunul po vlhké kovové podlaze dál. „No…“
Mužík zjevně vycítil změnu v Benově náladě a odskočil, mávaje rukama. „To ne! To ne! Já nemám skener, ani obušek!“ Pak se zachechtal. „Ani zuby!“
„To vidím,“ zamumlal Ben.
„Jsem Albert! Ty jsi Ben,“ oznámil muž prostě. Benedikta zarazilo, odkud zná jeho jméno, ale v ghettu ho znalo hodně lidí. Vzhledem k tomu, že oba mluvili veleslovanštinou (jazykem, který se zformoval ještě kdysi na Zemi), bylo jasné, že pochází ze stejného místa.
„Ahoj, Alberte,“ popotáhl Ben a utřel si nudli rukávem. Náhle si uvědomil, jak moc ho svědí kůže za krkem, kam mu natekla dešťová voda. Měl štěstí, že když upadl do bezvědomí, muž se skenerem ho znovu přikryl. Ne všichni byli tak shovívaví vůči formám života z Podmlží.
„Alberte, myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ Mužík se po otázce rozzářil jako dítě. „Jistě, jistě! Co chceš?“
„Potřeboval bych se někde omýt, nevíš o něčem?“
Albert ho bez vysvětlení chňapl za zápěstí a vedl ho temnými ulicemi kamsi, kam uznal za vhodné. Neustále si při tom mumlal „Vidíš to? Vidíš to? Ano?“
Starý Albert zavedl Bena do svého kutlochu; poměrně prostornou místnost, která připomínala starou, nepoužívanou myčku aut. Je smutné, jak všechno tady chátrá, napadlo Bena. Koneckonců, Město je odrazem nás samých. V rohu byla položená matrace s jakousi zmuchlanou pokrývkou, vedle níž se na zemi válely prázdné plechovky a obaly od umělé stravy.
„Tady, tady! Sprcha!“ volal Albert zvesela. „Omyj si kůži, omyj si krk, ať si silný jak dub, a ne jako smrk!“ Nehledě na to, že verš to byl chabý, a že Benedikt nevěděl, jak vypadá dub, nebo smrk (nikdy se mu nepodařilo najít botanickou encyklopedii), zvedla mu starcova průpovídka náladu. S chutí se opláchl sice studenou, ale poměrně čistou vodou, osušil se ručníkem, který dostal od Alberta, a oblékl se zpět do svého oblečení. Jeho odění se už po dobu alespoň jednoho týdne neměnilo, byly to pracovní kalhoty modré barvy, kterým na jednom koleni chyběla gumová výztuha. Přes trup měl nataženou šedozelenou pracovní bundu, která měla na předloktí zvlněné výztuhy, jako jeho kalhoty na koleni, pod ní pak propocené termální tričko, zajišťující jakés takés teplo.
Zašátral v kapse našité zevnitř kalhot a jištěné gumou, kvůli kapsářům, načež vytáhl zmuchlanou bankovku v hodnotě dvou kreditů.
„Na, staříku, tu si vezmi.“
Starý Albert se na Bena usmál tím nejkrásnějším úsměvem, jaký si mohl muž jeho vzezření dovolit, zašišlal dojaté poděkování a kostnatými, studenými prsty peníze opatrně uchopil. Nakládal s nimi jako s posvátným předmětem, velmi něžně je vložil do kapsy na vaku, který nosil na pásu přehozeném přes rameno, a kde přechovával kdovíjaké poklady.
„No…“ vyloudil ze sebe nesměle Ben. „Děkuju za pomoc, ale už asi půjdu.“
V odpověď se mu dostalo „Ano, ano, ano.“ Stařík téměř tanečním krokem vyprovodil mladíka k východu ze svého sídla. Když Benedikt odcházel, slyšel, jak si stařík zase mumlá své. „Vidíš to? Ano?“ Odpověděl mu na to chraplavým „Nashledanou,“ a vyrazil vstříc Městu.
Cestou ho vedla temná ulička, ve které byla všechna okna zabouchnutá posuvnými okenicemi. Nevěděl kolik je hodin, ale když se rozsvítily lampy, usoudil, že se pomalu rozednívá. A vskutku; na úzkou ulici brzy vystoupili zdejší obyvatelé a projelo první auto, nechávající za sebou vířící obláčky výfukových plynů.
Benedikt se cítil z tohoto setkání osvěžen. Nikdo k němu dlouho nebyl tak milý, jako praštěný stařík. Byl naplněn spoustou radosti, a cítil, že by s tímto dnem měl naložit nějak speciálně. Co s jedním, se všemi! Měl by se sebou něco dělat, najít si bydlení, možná i práci… Zašmátral ještě ve svojí tajné kapse a spočítal všechny finance; měl u sebe necelých šedesát kreditů. S tím vystačí ještě pár dní, když bude skromný. Bude muset omezit drogy a pití.
I když jedna dvě sklenky na oslavu mu nic neudělají.
Zamířil do nejbližšího baru, kde již bylo otevřeno (k jeho radosti). Prošel dveřmi pod vlídně blikající neonovou hvězdou (s nějakým nezajímavým nápisem) zářící ostrým zeleným světlem. Octl se v zakouřené tmavé místnosti, ozářené jen jukeboxem u jedné zdi (šumivě hrajícím vláčné blues), a svítící barovou linkou, jejíž světlo si hrálo s kouřem mnoha cigaret a tvořilo spolu s tmavomodrými postavami u stolů snové obrazce. Sedl si přímo k baru a objednal si drink.
Dneska si ještě povyrazím, ale od zejtřka už budu vzornej, problesklo mu hlavou, jako již mnohokrát. S úsměvem do sebe obrátil sklenku s čirou pálenkou, zakabonil se a objednal další, a pak ještě další, dokud nezapomněl na ten kousek vlídnosti, kterým ho před pár okamžiky Město obdařilo.
Mezi rezavými stěnami bloudila shrbená postava. Pohublý muž s téměř holou hlavou, na níž mu vyrůstal směšný chomáč světlých vlasů, přesně uprostřed temene. Šoural se po železné mříži coby chodníku na jedné straně ulice, jež byla tvořena temnou propastí, černou, jako jeho oči. Nacházel se v česko-polské části slovanského ghetta, ale jelikož zrovna panovala noc, světla byla zhasnutá, neletělo zde ani jedno vznášedlo (s výjimkou drobného hlídkového oka policejních jednotek Sdružení, poletujícího s tichým bzučením kolem), obyvatelé byli zalezlí doma, nebo v barech. Nebylo se čemu divit, asi tak před hodinou pršel ze smogu nahoře mazlavý, žíravý déšť. Nebylo radno vylézat. Ticho, rušené jen meditačním mručením filtračních zařízení, vhánějících do skromných apartmánů zdejších obyvatel čerstvý vzduch, bylo proříznuto hlasem, který mu byl důvěrně znám.
„Alberte.“
S cuknutím se otočil. Upřel své obrovité oči do temna, odkud slyšel hlas. Viděl…
„Anno…“ vzdychl, když ji spatřil. Stála na druhém chodníku, oddělená od něj prostorem pro vznášedla, který se najednou stal tou největší překážkou v Albertově životě. Měla na sobě nádherné bílé šaty, snad utkané ze samotné krásy. Toužil po ní. Přeskočil by to? Musel se k ní dostat, prostě musel.
„Alberte,“ zopakovala. „Nepřeskočíš to.“
„Ale já tě chci obejmout, Aničko!“ zavzlykal. Konejšivě se na něj usmála, zatímco vrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ řekla. „Hlupáčku…“
„Anno, musím se tě dotknout! Potřebuju!“
Na odpověď jen zvedla ruku a ukázala někam za něj. „To Ben tě potřebuje.“
Albert se otočil. Spatřil jakousi postavu, choulící se pod špinavou zelenou plachtou, v jejíchž záhybech zůstaly po dešti loužičky toxického deště.
„Ale…“ chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale tam, kde předtím stála, se vznášel jen obláček páry, který stoupal z ulice dole.
Pochopil to. Musí dělat, co mu řekne, jinak ho opustí a on ji už nikdy neuvidí. Možná, že když díky ní pomůže dostatečnému množství lidí, se jí bude moci dotknout! Usmál se, a bez dalšího váhání se rozběhl k nemohoucímu, mumlajíc „Vidíš to, Anno?“ a strhl z něj plachtu.
Benedikta probudilo šustění plachty. Nejdřív si myslel, že kloboučník se skenerem je zpátky, ale pak ucítil pach nemytého člověka, který předtím policista nevykazoval. Otevřel oči, pátravě, a jeho pohled se setkal s pohledem cizím. Muž, který ho objevil, byl tak groteskního vzezření, jaké Ben vždy připisoval jen kresleným postavičkám z komiksů, co se mu podařilo najít. Obrovité oči s dokonale černými panenkami, uprostřed obličeje tak vrásčitého, že musel patřit někomu velmi, velmi starému. Muž se na něj usmíval svými třemi zuby, mezi nimiž tekly sliny. Chocholka na temeni hlavy poskakovala vzrušením z nálezu.
„Á!“ zakvílel cizinec. „Mládě!“
Ben se, s mírnými obavami, od muže odsunul po vlhké kovové podlaze dál. „No…“
Mužík zjevně vycítil změnu v Benově náladě a odskočil, mávaje rukama. „To ne! To ne! Já nemám skener, ani obušek!“ Pak se zachechtal. „Ani zuby!“
„To vidím,“ zamumlal Ben.
„Jsem Albert! Ty jsi Ben,“ oznámil muž prostě. Benedikta zarazilo, odkud zná jeho jméno, ale v ghettu ho znalo hodně lidí. Vzhledem k tomu, že oba mluvili veleslovanštinou (jazykem, který se zformoval ještě kdysi na Zemi), bylo jasné, že pochází ze stejného místa.
„Ahoj, Alberte,“ popotáhl Ben a utřel si nudli rukávem. Náhle si uvědomil, jak moc ho svědí kůže za krkem, kam mu natekla dešťová voda. Měl štěstí, že když upadl do bezvědomí, muž se skenerem ho znovu přikryl. Ne všichni byli tak shovívaví vůči formám života z Podmlží.
„Alberte, myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ Mužík se po otázce rozzářil jako dítě. „Jistě, jistě! Co chceš?“
„Potřeboval bych se někde omýt, nevíš o něčem?“
Albert ho bez vysvětlení chňapl za zápěstí a vedl ho temnými ulicemi kamsi, kam uznal za vhodné. Neustále si při tom mumlal „Vidíš to? Vidíš to? Ano?“
Starý Albert zavedl Bena do svého kutlochu; poměrně prostornou místnost, která připomínala starou, nepoužívanou myčku aut. Je smutné, jak všechno tady chátrá, napadlo Bena. Koneckonců, Město je odrazem nás samých. V rohu byla položená matrace s jakousi zmuchlanou pokrývkou, vedle níž se na zemi válely prázdné plechovky a obaly od umělé stravy.
„Tady, tady! Sprcha!“ volal Albert zvesela. „Omyj si kůži, omyj si krk, ať si silný jak dub, a ne jako smrk!“ Nehledě na to, že verš to byl chabý, a že Benedikt nevěděl, jak vypadá dub, nebo smrk (nikdy se mu nepodařilo najít botanickou encyklopedii), zvedla mu starcova průpovídka náladu. S chutí se opláchl sice studenou, ale poměrně čistou vodou, osušil se ručníkem, který dostal od Alberta, a oblékl se zpět do svého oblečení. Jeho odění se už po dobu alespoň jednoho týdne neměnilo, byly to pracovní kalhoty modré barvy, kterým na jednom koleni chyběla gumová výztuha. Přes trup měl nataženou šedozelenou pracovní bundu, která měla na předloktí zvlněné výztuhy, jako jeho kalhoty na koleni, pod ní pak propocené termální tričko, zajišťující jakés takés teplo.
Zašátral v kapse našité zevnitř kalhot a jištěné gumou, kvůli kapsářům, načež vytáhl zmuchlanou bankovku v hodnotě dvou kreditů.
„Na, staříku, tu si vezmi.“
Starý Albert se na Bena usmál tím nejkrásnějším úsměvem, jaký si mohl muž jeho vzezření dovolit, zašišlal dojaté poděkování a kostnatými, studenými prsty peníze opatrně uchopil. Nakládal s nimi jako s posvátným předmětem, velmi něžně je vložil do kapsy na vaku, který nosil na pásu přehozeném přes rameno, a kde přechovával kdovíjaké poklady.
„No…“ vyloudil ze sebe nesměle Ben. „Děkuju za pomoc, ale už asi půjdu.“
V odpověď se mu dostalo „Ano, ano, ano.“ Stařík téměř tanečním krokem vyprovodil mladíka k východu ze svého sídla. Když Benedikt odcházel, slyšel, jak si stařík zase mumlá své. „Vidíš to? Ano?“ Odpověděl mu na to chraplavým „Nashledanou,“ a vyrazil vstříc Městu.
Cestou ho vedla temná ulička, ve které byla všechna okna zabouchnutá posuvnými okenicemi. Nevěděl kolik je hodin, ale když se rozsvítily lampy, usoudil, že se pomalu rozednívá. A vskutku; na úzkou ulici brzy vystoupili zdejší obyvatelé a projelo první auto, nechávající za sebou vířící obláčky výfukových plynů.
Benedikt se cítil z tohoto setkání osvěžen. Nikdo k němu dlouho nebyl tak milý, jako praštěný stařík. Byl naplněn spoustou radosti, a cítil, že by s tímto dnem měl naložit nějak speciálně. Co s jedním, se všemi! Měl by se sebou něco dělat, najít si bydlení, možná i práci… Zašmátral ještě ve svojí tajné kapse a spočítal všechny finance; měl u sebe necelých šedesát kreditů. S tím vystačí ještě pár dní, když bude skromný. Bude muset omezit drogy a pití.
I když jedna dvě sklenky na oslavu mu nic neudělají.
Zamířil do nejbližšího baru, kde již bylo otevřeno (k jeho radosti). Prošel dveřmi pod vlídně blikající neonovou hvězdou (s nějakým nezajímavým nápisem) zářící ostrým zeleným světlem. Octl se v zakouřené tmavé místnosti, ozářené jen jukeboxem u jedné zdi (šumivě hrajícím vláčné blues), a svítící barovou linkou, jejíž světlo si hrálo s kouřem mnoha cigaret a tvořilo spolu s tmavomodrými postavami u stolů snové obrazce. Sedl si přímo k baru a objednal si drink.
Dneska si ještě povyrazím, ale od zejtřka už budu vzornej, problesklo mu hlavou, jako již mnohokrát. S úsměvem do sebe obrátil sklenku s čirou pálenkou, zakabonil se a objednal další, a pak ještě další, dokud nezapomněl na ten kousek vlídnosti, kterým ho před pár okamžiky Město obdařilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat