Historky z Podmlží: Obchod

Z okna přísného, šedivého domu, orámovaného točitými sloupy, hleděl na nestálou, hnědozelenou hruď Mlhy zpoza žaluzií muž. I přes to, že se jeho byt nacházel dobrá tři patra nad nejsvrchnějším oparem, neodvažoval se nikdy otevřít okno; čerstvý vzduch zajišťovalo výkonné filtrační zařízení, neustále hučící jako hejno včel, vířící ovzduší svými křidélky.
                Oklepal popel z cigarety do popelníku ze dna plechovky od piva a dopřál si vydatné potáhnutí; na okamžik se zahalil do dýmu, jak vyfoukl proti okenní tabulce. Pak cigaretu uhasil, odvrátil se, přešel tmavou, vlhkou místnost přeplněnou různými krabicemi a lahvemi, v níž se neustále vznášel opar cigaretového dýmu, a které říkal obývák a zamířil do koupelny.
                V odrazu stříbrného skla přelétl pohledem svoji tvář. Holá lebka pokrytá drobnými kapkami potu, ze které na temeni vyrůstal vlnitý ohon černých vlasů, ladně přehozený na stranu a visící podél obličeje dolů, skoro až k čelisti. Pod zlomeným havraním nosem vyrůstal hustý knír, který však zplihle visel dolů kolem úst, jakoby reprezentoval momentální psychické rozpoložení majitele. V levém uchu náušnice ve formě zlatého oka, co viselo na řetízku, a při pohupování vrhalo blýskavé pohledy. Na pravé tváři měl zase tetování; nápis v oficiálním písmu Sdružení, pravící ve veleslovanštině ‚Bůh je mrtev‘. A uprostřed toho dvě ledově modré studánky jeho očí, v nichž vířil koktejl stresu a levného alkoholu, propůjčující mu ostrý, bodavý pohled.
                Za chvíli už musel do práce. Rychle si opláchl obličej, hodil do sebe panáka pálenky od jednoho trpasličího paliče z Podmlží (Tadeášovi vždy přišla vtipná jeho přezdívka: Úprd), natáhl si volné béžové kalhoty se zelenými gumovými výztuhami kolen, jak to teď bylo v módě. Přes černé termální tílko, kryjící hranatě potetovanou hruď, přetáhl tmavě hnědou koženou bundu s kožešinovým límcem a vyztuženými chrániči ramen, na hlavu narazil klobouk téže barvy, fešácky stažený do čela. Na ruce si natáhl kožené rukavice bez prstů, s kovovými cvočky na kloubech – nerad si je totiž odíral o brady feťáků.
                Než odešel, naposledy se prohlédl v zrcadle (ujistil se, že je vidět jeho zlatý řetízek), popadl pětiranný revolver Peckler&Grey ráže 12 milimetrů s patnácti patronami navíc, schoval pod bundu do pouzdra v podpaží (patrony do kapsy) a vyrazil k rychlovýtahu, který ho sveze celých sto padesát tři pater níže, pod klenbu Mlhy až na samotné dno.

                Přijde pozdě, kurva. Už zase. Už tím musí být proslulý.
                Kličkoval zákoutími nejnižšího podsvětí, uháněl jeho úzkými uličkami, nad kterými se skláněly pouliční lampy, skoro jako lékaři nad nemocným, svítili si na příčinu problému špinavým žlutým světlem.
                Lidé (i pololidé), které míjel, se s pohledem na něj rozestoupili. V té části Podmlží, kde teď byl, ho znalo hodně lidí, ať už přímo, nebo nepřímo. A věděli, že s ním se zaplétat nemají.
                Spatřil cíl svojí cesty; postranní uličku mezi dvěma oprýskanými budovami, polepenými plakáty s tématikou nadcházejících voleb, které se tyčily vzhůru, patro po patru, až se ztrácely v Mlze nad jejich hlavami. Strčil ruce do kapes od bundy a kvapně tam zamířil. Na stěně, zšedlé od výfukových plynů aut a vznášedel, se mihl jeho stín, vržený modře blikající neonovou tabulí, označující bar s názvem Kout. Vyhnul se kodrcavému policejnímu robotu na jedné pneumatice, ze kterého trčela anténa jako slídivé tykadlo, a zamířil do dvora za barem. Tento ‚dvůr‘ byl v podstatě místností; byl od vyšších pater města oddělen stropem, protkaným kabely a trubkami, ne, jako v místech, kde vidíte skrze třicet pater až k Mlze.
                Vstoupil příjezdovou cestou do prostranství 8x8 metrů, kde bylo zaparkované auto. Byl to robustní Moniac, starší stroj ladných křivek a silného výkonu, nastříkaný lakem burgundské barvy. O kapotu auta byl opřen Tadeášův pracovní partner, rváč jménem Roman (zvaný také Kanec), zahalen do dlouhého černého kabátu se zvednutým límcem. Když slyšel jeho příchod, otočil k němu svoji plešatou hlavu, zvrásněnou jizvami, a odplivl si.
                „Zdar, Oko…“ vydral ze sebe hrdelním hlasem, načež v něm něco zabublalo, odkašlal si a opětovně si odplivl. „Konečně.“ Oko mu říkali všichni, se kterými přicházel v podsvětí do kontaktu. Jeho jméno mu nikdy nepřipadalo vhodné, coby jméno prodejce drog. Tadeáš mu říkalo jen pár nejbližších.

                Opětoval pozdrav a rovnou nastoupil do auta na sedadlo spolujezdce (sám se nikdy řídit nenaučil, ale to také vědělo jen málo lidí). Zatímco čekal, až Roman dokouří, otevřel přihrádku, kde, jako vždy, bylo pod falešným dnem schované zboží. Drobné krystaly pervitinu se třpytily v sáčcích. Prvotřídní kvalita. Oko odolal pokušení ‚frknout si bobíka‘, jak se u nich říkávalo, a místo toho vyhrabal v harampádí pod sedadlem pytlík jedlé sody a kapesní váhu s prasklým ciferníkem, na které naředil drogu tak, aby měl přehled o poměru droga/ředidlo. Roman mezitím nastoupil a nastartoval. Auto spokojeně zavrnělo, načež se zažehl motor a rozsvítily se reflektory, vrhající kužely bílého světla na příjezdovou cestu jako na tlamu nějaké příšery z hlubin moře. Oko schoval inkriminující materiály, zpět do přihrádky a mlčky seděl, dávajíc prostor hudbě. Roman otočil knoflíkem na palubové desce a z reproduktorů rádia to zapraskalo, než se ozvalo blues, velký hit současné doby.
                „Tak jedeme prodávat štěstí,“ zabručel Roman a automobil se rozjel po popraskaném asfaltu temného dna Podmlží.

                Potemnělou ulicí projíždí jediné auto, víří oblaka páry, stoupající z kanalizací a odhání ladně pohozené letáky a stránky novin, zobrazující tvář premiéra Galoneho.  Tato ulice byla na úplném dnu Města, a na samotném okraji tohoto dna. Reflektory hřmícího automobilu prořezávaly modrošedou tmu opuštěných částí Podmlží. Táhlé melodie hudby z rádia se odrážely od stěn budov, dále a dále do temnoty vyšších pater, snad až k Mlze.
                „Kam nejdřív?“ otázal se Oko, čímž proříznul konverzační plátno, které je oddělovalo, utkané hudbou, kterou oba soustředěně poslouchali. „K Myčce, jako posledně?“
                „Nejdřív se musíme stavit za mastným Jorgenem,“ zabručel Roman, když v rádiu zrovna mluvili o kriminalitě. „Nikdy jsem tomu smažákovi neměl věřit, schovává si tam moje matro a střílí si to sám.“
                „Chceš ho sejmout, nebo jak?“ tázal se Oko.  Roman chvíli mlčel, viditelně přemýšlel.
                „Zbiju ho. Sejmu ho jenom, pokud bude dělat píčoviny,“  odtušil a otočením knoflíku vypnul rádio. Tadeáš jaksi tušil, že to tak nebude, nechal si však své doměnky pro sebe.
                Auto náhle přibrzdilo a zastavilo před temným vjezdem do garáže, sloužícím jako noclehárna pro nemajetné (z nich někteří zrovna tam spící sebou neklidně zavrtěli, skryti ve špinavých přikrývkách), jehož vrata se, utržená, válela o pár metrů dále. Rez na nich tvořila obrazce podobné zaschlým kalužím krve. V budově naproti přes ulici, složené z ocelových plátů, snýtovaných dohromady, a protkaných vlnícími se trubkami, se s táhlým vrznutím otevřely posprejované dveře. Světlo, které bylo zpoza nich vypuštěno, se rozlilo po rozpraskaném černém asfaltu, zachytávajíc drobné částečky zvířené příjezdem vozidla, jako světlušky v nějakém zapovězeném lese.
                Z auta vystoupily dvě postavy a nechaly se světlem pohltit také; mohutný, plešatý hromotluk s dlouhým kabátem a menší, ramenatý chlap s hnědým bomberem a kloboukem, pod kterým se třpytila náušnice oka.
                Přešli přes ulici a zastavili se až u postavy, která vyšla ze dveří.
                „Zdar, chlapi, jak je to dlouho?“ zablekotal na přivítanou špinavý hubeňour s pár slepenými pramínky vlasů, splývajícími kolem vyhublé tváře. Roztěkanými pohyby se rychle rozhlédl, snad, jestli jich tam někde není víc, načež se usmál, odhalujíc pár prohnilých zubů.
                „Rozhodně ne dost dlouho, ty špíno,“ odsekl Roman. „Moc mě neser.“
                Muž se zjevně vyděsil zlobnou reakcí, celý se před Kancovou mohutnou postavou scvrkl a zbožně zvedal ruce s rozpíchanými žílami. „Jasný! Jasný!“ zazněl roztřesený hlas. „Heleďte, já zatím nic nemám, jo? Fakticky. Příští tejden…“
                Dech na vyslovení dalších slov mu sebral úder do solaru. Obrovitá Romanova pěst přilétla a s tlumeným zapraskáním žeber odhodila vyhublého vzad.  „Drž už hubu, Jorgene!“ zakřičel. „Nech si ty kecy zasraný!“ Když se vyhublík pokoušel zvednout, uštědřil mu kopanec do strany hlavy, která s cvaknutím dopadla na vlhký chodník, následovaná zbytkem bezvládného těla.
                Funící Roman, zjevně naplněn vztekem, věnoval pohled Tadeášovi. „Oko, připrav si bouchačku,“ zavelel a sám zpod kabátu vytáhl stříbrný šestiranný revolver Silver Adder s dlouhou hlavní (říkal mu jednoduše Zmiják), který se ve světle ze dveří zaleskl. Už to začínalo.
                Společně zanechali skučícího feťáka svému osudu na zemi a vtrhli do doupěte otevřeným vchodem.
                Roman, zvyklý přicházet na místa jako tato a brát si, co mu patří, se nesl chodbami nezastavitelně, jako vidina smrti. Oko se držel za ním. V této frašce byl jenom jeho bodyguardem. Mnohdy to bylo naopak.
                Kopnutím vylomili dveře na konci vstupní haly, které se s třeštěním odtrhly od svých pantů a zůstaly viset na jednom z nich. Naskytl se jim pohled do šeré místnosti, kde se zahýbalo několik postav naráz, ve tmě jakoby propletených do sebe.
                „Vy sráči!“ zakřičel Roman a vstoupil do místnosti se zbraní připravenou. „Vy zmrdi špinaví, kde to máte?“
                Jeden z narkomanů popadl botu, která se válela na kdo ví čím polité zemi vedle něj, a mrštil jí po výběrčím daní. Ten botu srazil máchnutím ruky a se zvoláním „Ty šašku!“ vystřelil po útočníkovi; ten, zasažen do břicha, se schoulil na zem a v křečovitých pohybech bolesti kolem sebe rozmazával krev.
                „Ne, ne!“ zakřičela jakási žena, s tváří prožranou chemikáliemi skrz naskrz. „Je to tam, šéfe, v díře ve zdi!“ Hystericky vzlykala a bodala prstem do vzduchu ve směru díry v cihlách. „Chcete to svoje peří, ne? Je tam!“
                Roman rázně vykročil k díře, odsunul od ní jakýsi botník, chňapl dovnitř a vytáhl veliký igelitový pytel. Nastala chvíle ticha, rušená jen šustěním plastu a sténáním postřeleného.
                Oko přelétl celou situaci pohledem. Napravo u zdi Kanec, nalevo u zdi postřelený. Mezi ním žena, skrývající se za špinavým gaučem s kdysi modrými květinovými vzory, který skýtal ochranu i dalšímu, méně výraznému individuu. Ve tmě bylo těžko rozeznat pohlaví.
                „Toho je snad půlka!“ zakřičel Roman, vzteky bez sebe. Tadeáš ho v takových momentech znal. Začal vždy nepříčetně funět, zrudl a začal toužit po násilí. S Romanem se o tomhle jeho kšeftu nebavil, ale rychle si příběh domyslel: najal špinavého Jorgena, jako jednoho ze svých pěšáků, aby pervitin prodával a dával výdělek Romanovi, který byl pak k Jorgenovi štědrý ve formě nějakých drobných, či zanedbatelného množství drogy. Jorgenův apetit se ale vymkl kontrole, a Roman prodělal, čímž bude mít větší potíže zaplatit dluh za minulý var. Celý tenhle koloběh fungoval na dluh, kterým se kupec upsal prodejci k vykonávání služeb, v zájmu vlastního zdraví, popřípadě života.
                „Kurva, půlka! To si dělá prdel, vyfetlo jedno zkurvený!“ běsnil Roman.
                „Jo, ten hajzl jeden, on…“ shrnula si žena z obličeje špinavé vlasy, zjevně zamýšlející vtírat se novému alfa samci, načež jí do obličeje zasáhl botník, který předtím kryl otvor ve zdi. Po tupém úderu se sesunula v bezvědomí k zemi. Osoba za gaučem vyděšeně zaskučela a viditelně se schoulila sama do sebe.
                „Drž radši hubu, ty kundo!“ zuřil Roman. Byl ve svém živlu. Sopka. Dopadl jako meteorit a vše převrátil vzhůru nohama. „Stejnak jste si to tu bouchali všichni.“ Naposledy se podíval do místnosti, načež se otočil na Tadeáše a hodil mu pytel s drogou. „Tu máš. Vypadneme odtud.“
                Vykročili tedy na ulici, kde se stále válel Jorgen. Seděl opřený o počmáraný sloup nefunkčního pouličního osvětlení a držel se za břicho.
                Roman mu uštědřil další kopanec do hlavy, který ho srazil na bok. Pak další, pak šlápnutí. Při každém nárazu to v Tadeášovi hrklo. Nikdy neměl rád jednostranné násilí. Nakonec Roman zvedl zbraň, kterou stále držel v ruce a namířil ji muži na spánek. Ozvalo se cvaknutí hned následované ohlušujícím výstřelem. Jorgenova hlava zčásti explodovala a nárazem se zdeformovala tak, že jeho oči koukaly jedno do druhého. Z rozšklebené střelné rány plné mozkové kaše vytékala na chodník krev, která se v malém osvětlení třpytila jako rudé hvězdy v temných hlubinách vesmíru.
                Oko chvíli stál, pytel s drogou v jedné ruce, svoji zbraň v druhé. Díval se na svého kumpána; jak se třese vzteky, ale hlubokým dýcháním to klidní. Po chvíli Roman jen otočil hlavu, jeho oči se divoce zableskly.
                „Teď už máme klidnější zastávky.“
                Společně se vrátili k autu, sledováni vyděšenými pohledy bezdomovců, skrytých ve stínech. Nastartovali motor a v doprovodu hudby odjeli dlouhou, temnou ulicí, vstříc dalším obchodním záležitostem. Oko doufal, že další klienti nebudou tak hloupí.