Jedna z mnoha úvah o svobodě

Přicházím domů z večerního zhulu, naplněn radostí. Večerní konverzace mi konečně pomohla urovnat fakta, se kterými bych mohl pracovat při napsání něčeho, po čem tak dlouho toužím.
                Jeden z mých kamarádů, který kouří marihuanu už delší dobu, trpí pocitem, že je k tomu připoután a činí ho to, jak sám říká „Hovnem a idiotem.“  Mně osobně tohle zjištění přijde nesmírně skličující. Když nebereme v potaz to, že v podstatě nejde o konzumaci jako takovou, ale o činnost s tím spojenou,což  je poflakování, přijde mi skličující to, že jakýsi vnější psychologický vliv donutí něco tak vznešeného, jako je lidská bytost, bytost s tak rozvětvenou myslí, která si utváří vlastní vesmír svými myšlenkami a činy, a která svými rozhodnutími ovlivňuje chod světa, ať už v jakémkoliv měřítku,je schopna se smířit s faktem „Ano. Jsem hovno, jsem idiot a prostě je to tak.“
                Nehleďme teď na vyřešení tohoto důsledku. Hleďme na příčinu a na její odstranění.


                Touto příčinou je, dle mého názoru, společnost. Po nezanedbatelném počtu hodin kulturní antropologie, mého nejmilejšího předmětu, kde mi byly darovány další vědomosti, osvětlující mi toto vždy žhavé téma zase z nových úhlů, mi tato souvislost dochází více a více. Naše Evropská kultura, posedlá vzorem dokonalého člověka, který je zbožný (ať už se to projevuje vyznáváním boha, nebo jiné autority, na toto místo dosazené), pracovitý a cudný, je továrnou, vyrábějící lidské tvory se zkroucenou myslí, zoufale toužící po „něčem lepším“. Jsem si celkem jist, že tento pocit dlí, zavrtán hluboko uvnitř, v každém z nás.
                Společností daná morální dogmata a předpisy v mnohých vyvolávají pocit nedostatku svobody. Lidé proto cítí potřebu utéct k něčemu, co jim ten pocit dá. A tohle něco já právě nazývám drogou. Může to být vyžívání se v zařizování svojí domácnosti, potřeba převahy nad partnerem ve vztahu, sport, či jakákoliv jiná podobná úchylka, nebo se drogou propůjčující člověku volnost stanou právě látky tento pocit navozující, ať už jde o marihuanu, nebo pervitin.
                Samozřejmě si uvědomuji, že je na základě rozhodnutí každého z nás, kterou cestou se vydá. Někdo si vybere tu lehčí, někdo tu těžší. I když je lehčí být konzumentem chemických suplementů, který pro svoji potřebu udělá cokoliv, nebo kancelářský počítavý člověk, který svoji potřebu neustále obětuje za cenu jakéhosi pochybného pokroku?
                Ale většinu z nás spojuje ten pocit, že je nickou většina z nás před tímto pocitem utíká.
                Proč jen bychom se měli smířit s rolí cudného, pracovitého člověka, kterého to pravé štěstí čeká po smrti? Nechci rozpoutávat líbivé bláboly o carpe diem, ale kdo má právo mi namluvit, že za nic nestojím? A kdo má právo, což je snad ještě horší, donutit mne utíkat, a donutit mne si to namluvit sám!
                Je smutné, že tisíciletý vývoj naší kultury spěl k tomuhle. Miliony rozervaných duší bloudících po světě a hledající umělou svobodu. A když se jim jí nedostane, tak aspoň něco, nějaký malý koutek,kam bych se mohl občas schoulit, hlavně, ať mne nikdo nevidí.
                Tahle touha po svobodě samozřejmě není přímo uměle vykonstruována společností. Možná právě tohle je ta hnací síla, která lidstvo vždy hnala kupředu, nutila ho poznávat, někdy podmaňovat, někdy milovat. Je však zneužita pro mě naprosto nechutným způsobem.
                Pro ty z vás, kteří už ode mne snad něco četli, je možná zřejmé, že jsem myšlenkou svobody více méně posedlý. A možná právě potřeba přijít tomu na kloub a moci to ovládnout je moje forma jejího dosažení.
                Jsme uvězněni v cyklu nesplněných přání, ze kterého je těžké se vymanit. Avšak, možná naivně, věřím tomu, že jednoho dne to tak bude. Nikoliv zítra, za měsíc,nebo deset let. Bude muset uplynout alespoň pár století překopávání základních hodnot, než tento červík bude vypuzen. Na nás je už snad jenom pokusit se k tomuto problému přispět změnou úhlu pohledu a hledání jiných cest, než je cesta cudné a zbožné zkrouceniny, která se křečovitě plazí pryč ze spalujícího žáru mnohdy pokřivených morálních zásad.