Použil jsem také některé z mých starších postav (avšak Kartograf, původem mentálně zaostalý kreslíř map, je stejný, jako v mých předchozích dílech, až v příběhu o Poetovi. Zde je to moudrý stařík, co prožil kdoví co a putujíc po krajině rozdává moudrost).
„Tak se na to podíváme, zkurvený zaprášený nefunkční
harampádí, co kurva nikoho nezajímá, to sem si vybral teda místo…“ šeptal si
pro sebe.
Krčil se v rohu místnosti, kalašnikov se sklopnou pažbou položený na zemi vedle sebe, a prohledával věci, co našel. Nějaké staré rádio na maděru, které tady nechá, svítilna, co poblikává, nějaké dráty, ty vezme. Čorka v táboře s nimi určitě něco vymyslí. Už tu před ním zjevně někdo byl, protože na zemi našel nedopalek a několik nábojnic se ledabyle povalovalo v rohu.
„Do prdele, to je zase poklad,“ zaklel a zvedl se. Oprášil si nohavice svojí kamuflované kombinézy (s jakýmsi hranatým maskovacím vzorem, který blíže neurčil) hodil si ruksak přes rameno a vyrazil.
Když opustil budovu, opřel se do něj vlahý podzimní vánek, který mu přinesl vizi blížící se zimy a tudíž potřeby se zajistit. Podíval se na mapu.
Zrovna se nacházel v jednom opuštěném statku, pár kilometrů jihozápadně od Nádraží Brensk, kde bylo stanoviště jeho bratří. Tato oblast už byla v dosahu Norinsku, a tudíž v dosahu ozbrojených patrol Očisty, které tu a tam projížděli krajinou ve svých obrněných autech. Kde na to jenom berou furt benzín… problesklo mu hlavou.
Přemýšlel, kde by se ještě mohl stavit. Znovu se podíval do svého ruksaku. Dráty pro Čorku, rozbitá svítilna z dnešního nepříliš úspěšného běhu, ale dole, hluboko v batohu měl předměty cennější. Plně funkční pistoli CZ 75, do které bohužel neměl munici a rozhodl se, že jí vymění na trhu v Norinsku (nebo prodá, jelikož tam Očista začala zavádět platbu zlatem), hrstku broků a stříbrnou lžíci, kterou jako zázrakem nalezl jen tak se válet na jedné polní cestě. Zřejmě ji tam zanechal v rychlosti nějaký tulák před ním, možná si ji tam odhodil s tím, že se pro ni později vrátí, to nebyl jeho problém. Teď byla jeho, a co si za ni pořídí, to si neopovažoval hádat.
Letmým pohledem na krvavě zbarvené slunce, které vypadalo, že se chystá pomalu zaplout za západní obzor, usoudil, že se vrátí do tábora. V těchto končinách není radno zůstávat po setmění, to se naučil už kdysi.
Upnul si ruksak přezkou na hrudi, aby mu při běhu neposkakoval, nasadil si vlněnou kuklu a vojenskou beranici a vyběhl na opačnou stranu než tam, kam lákalo to obrovské krví podlité oko na nebi.
Krčil se v rohu místnosti, kalašnikov se sklopnou pažbou položený na zemi vedle sebe, a prohledával věci, co našel. Nějaké staré rádio na maděru, které tady nechá, svítilna, co poblikává, nějaké dráty, ty vezme. Čorka v táboře s nimi určitě něco vymyslí. Už tu před ním zjevně někdo byl, protože na zemi našel nedopalek a několik nábojnic se ledabyle povalovalo v rohu.
„Do prdele, to je zase poklad,“ zaklel a zvedl se. Oprášil si nohavice svojí kamuflované kombinézy (s jakýmsi hranatým maskovacím vzorem, který blíže neurčil) hodil si ruksak přes rameno a vyrazil.
Když opustil budovu, opřel se do něj vlahý podzimní vánek, který mu přinesl vizi blížící se zimy a tudíž potřeby se zajistit. Podíval se na mapu.
Zrovna se nacházel v jednom opuštěném statku, pár kilometrů jihozápadně od Nádraží Brensk, kde bylo stanoviště jeho bratří. Tato oblast už byla v dosahu Norinsku, a tudíž v dosahu ozbrojených patrol Očisty, které tu a tam projížděli krajinou ve svých obrněných autech. Kde na to jenom berou furt benzín… problesklo mu hlavou.
Přemýšlel, kde by se ještě mohl stavit. Znovu se podíval do svého ruksaku. Dráty pro Čorku, rozbitá svítilna z dnešního nepříliš úspěšného běhu, ale dole, hluboko v batohu měl předměty cennější. Plně funkční pistoli CZ 75, do které bohužel neměl munici a rozhodl se, že jí vymění na trhu v Norinsku (nebo prodá, jelikož tam Očista začala zavádět platbu zlatem), hrstku broků a stříbrnou lžíci, kterou jako zázrakem nalezl jen tak se válet na jedné polní cestě. Zřejmě ji tam zanechal v rychlosti nějaký tulák před ním, možná si ji tam odhodil s tím, že se pro ni později vrátí, to nebyl jeho problém. Teď byla jeho, a co si za ni pořídí, to si neopovažoval hádat.
Letmým pohledem na krvavě zbarvené slunce, které vypadalo, že se chystá pomalu zaplout za západní obzor, usoudil, že se vrátí do tábora. V těchto končinách není radno zůstávat po setmění, to se naučil už kdysi.
Upnul si ruksak přezkou na hrudi, aby mu při běhu neposkakoval, nasadil si vlněnou kuklu a vojenskou beranici a vyběhl na opačnou stranu než tam, kam lákalo to obrovské krví podlité oko na nebi.
Na
nádraží dorazil za necelou hodinku, jelikož se cestou skrýval před skupinkou
cizích lidí. Vypadali na obyčejné tuláky, ale když je člověk sám, nikdy neví.
Měl ale štěstí, cestou nenarazil na žádnou divou zvěř.
Prošel branou komplexu, mezi dvěma betonovými zdmi, kolem zoufale zrezivělé budky pro strážného. Místo vypadalo opuštěně, a vskutku sem tu a tam zabloudil nějaký nešťastník, který byl bleskurychle vyprovozen zpět na svoji cestu, avšak o tom, že je zde k nalezení život, svědčilo věčné světlo, neustále vyzařující z hlavní budovy. Hlavní budova jako taková působila jakýmsi… velitelským dojmem. To, jak se tyčila nad ostatní stavení a staré vagony ve svém okolí, okamžitě upoutala oko každého příchozího. Nebo spíše jeho oko, protože jemu k zaujatosti stačilo málo. Nešlo ani o civilní nádraží, bývalo to jakési vlakové depo, s touto budovou jako centrem dění. Při bližším prozkoumání člověk nalezl mnoho detailů; pytle s pískem u hlavního vchodu, dřevěné lešení obsazené vždy minimálně dvěma střelci. Toto místo bylo pod ochranou Ligy svobodných bratří, hnutí, kterého měl tu čest být součástí.
Prošel kolem pytlů, kde pozdravil staršího muže se zdobenou kulovnicí. Vypadal, že je zde nový, neměl jediný kus vojenského vybavení. Oděn byl do prostého zeleného kabátce, maskáčů v lesních barvách a hlavu si kryl kapucí a šálou, kvůli chladu. Pozdravil běžce kývnutím, vytáhl s kapsy umolousaný plastový sáček, a začal si motat tlustou cigaretu, pravděpodobně z konopí.
Nezamířil do hlavní haly, tam byly obytné prostory – kemp skýtající přístřeší pro nějakých patnáct, dvacet lidí. Bydleli zde starci, děti, ženy, nemocní, zkrátka to bylo místo pro odpočinek. Místo toho vystoupal po schodech do prvního patra, kde pár jeho bratří krátilo čas hraním karet na rozbité bedně coby stolku, osvícené žlutooranžovým sytým světlem, vrhaným žárovkou, pohupující se na stropě. Udýchaný je pozdravil jen letmo a zaplul do menší místnůstky, kde mělo svoje osobní koutky několik jeho bratrů. Čorka tam zrovna byl a hrál si s nějakým rozbitým přístrojem, ostatně jako vždy.
Došel k němu a shodil ruksak z ramene, až s pořádným žuchnutím dopadl na zem.
„Nazdar ty inženýre, dneska jsem ti něco přinesl.“
Čorka zvedl zarudlé oči posazené uprostřed bledé tváře s nepřítomným výrazem na nově příchozího.
„Čáu, ty běžče, ukaž, co tu pro mě máš? Nějaký dráty, no tak takovejch už mam hafec, ale další se dycinky hodí, no ne? A tady- no tý vole taková parádní svítilna, copa s ní je? Ále, to budou nějaký špatný kontakty akorát, to si ale kabrňák, žes mi přines svítilnu, tu jsem potřeboval. Dík!“ S rozzářenou tváří poplácal svého obdarovatele po rameni, a počal se koumat cosi s nově nabytými předměty.
Čorka byl snad vždy veselý. Dokonce i v dobách největší nouze dokáže zahřát srdce blízkých neustálými fóry a vtípky. Byl to právě on, kdo na dlouhých cestách obstarával takové to přátelské teplo neutuchající lavinou nepřeberného množství informací, vycházejícího z jeho úst. Z legrace se o něm říkalo, že jednoho dne bude komentovat i svůj pohřeb.
Sebral svůj batoh ze země a nemotorně vstal. Otočil se na patě a zamířil do vyššího patra, tam, kde měl svůj koutek v rohu studené šedivé místnosti.
„Hele, Básníku!“ zastavil ho těsně před překročením prahu technik. „Zejtra se jde na trh, nevím přesně vo co jde, ale zeptej se Malýho Kuby, ten bude určo vědět. Tak zatím zdar!“
Básník pozdrav opětoval a vyrazil si odpočinout do svojí malé oázy o patro výše.
Prošel branou komplexu, mezi dvěma betonovými zdmi, kolem zoufale zrezivělé budky pro strážného. Místo vypadalo opuštěně, a vskutku sem tu a tam zabloudil nějaký nešťastník, který byl bleskurychle vyprovozen zpět na svoji cestu, avšak o tom, že je zde k nalezení život, svědčilo věčné světlo, neustále vyzařující z hlavní budovy. Hlavní budova jako taková působila jakýmsi… velitelským dojmem. To, jak se tyčila nad ostatní stavení a staré vagony ve svém okolí, okamžitě upoutala oko každého příchozího. Nebo spíše jeho oko, protože jemu k zaujatosti stačilo málo. Nešlo ani o civilní nádraží, bývalo to jakési vlakové depo, s touto budovou jako centrem dění. Při bližším prozkoumání člověk nalezl mnoho detailů; pytle s pískem u hlavního vchodu, dřevěné lešení obsazené vždy minimálně dvěma střelci. Toto místo bylo pod ochranou Ligy svobodných bratří, hnutí, kterého měl tu čest být součástí.
Prošel kolem pytlů, kde pozdravil staršího muže se zdobenou kulovnicí. Vypadal, že je zde nový, neměl jediný kus vojenského vybavení. Oděn byl do prostého zeleného kabátce, maskáčů v lesních barvách a hlavu si kryl kapucí a šálou, kvůli chladu. Pozdravil běžce kývnutím, vytáhl s kapsy umolousaný plastový sáček, a začal si motat tlustou cigaretu, pravděpodobně z konopí.
Nezamířil do hlavní haly, tam byly obytné prostory – kemp skýtající přístřeší pro nějakých patnáct, dvacet lidí. Bydleli zde starci, děti, ženy, nemocní, zkrátka to bylo místo pro odpočinek. Místo toho vystoupal po schodech do prvního patra, kde pár jeho bratří krátilo čas hraním karet na rozbité bedně coby stolku, osvícené žlutooranžovým sytým světlem, vrhaným žárovkou, pohupující se na stropě. Udýchaný je pozdravil jen letmo a zaplul do menší místnůstky, kde mělo svoje osobní koutky několik jeho bratrů. Čorka tam zrovna byl a hrál si s nějakým rozbitým přístrojem, ostatně jako vždy.
Došel k němu a shodil ruksak z ramene, až s pořádným žuchnutím dopadl na zem.
„Nazdar ty inženýre, dneska jsem ti něco přinesl.“
Čorka zvedl zarudlé oči posazené uprostřed bledé tváře s nepřítomným výrazem na nově příchozího.
„Čáu, ty běžče, ukaž, co tu pro mě máš? Nějaký dráty, no tak takovejch už mam hafec, ale další se dycinky hodí, no ne? A tady- no tý vole taková parádní svítilna, copa s ní je? Ále, to budou nějaký špatný kontakty akorát, to si ale kabrňák, žes mi přines svítilnu, tu jsem potřeboval. Dík!“ S rozzářenou tváří poplácal svého obdarovatele po rameni, a počal se koumat cosi s nově nabytými předměty.
Čorka byl snad vždy veselý. Dokonce i v dobách největší nouze dokáže zahřát srdce blízkých neustálými fóry a vtípky. Byl to právě on, kdo na dlouhých cestách obstarával takové to přátelské teplo neutuchající lavinou nepřeberného množství informací, vycházejícího z jeho úst. Z legrace se o něm říkalo, že jednoho dne bude komentovat i svůj pohřeb.
Sebral svůj batoh ze země a nemotorně vstal. Otočil se na patě a zamířil do vyššího patra, tam, kde měl svůj koutek v rohu studené šedivé místnosti.
„Hele, Básníku!“ zastavil ho těsně před překročením prahu technik. „Zejtra se jde na trh, nevím přesně vo co jde, ale zeptej se Malýho Kuby, ten bude určo vědět. Tak zatím zdar!“
Básník pozdrav opětoval a vyrazil si odpočinout do svojí malé oázy o patro výše.
Po
krátkém odpočinku a lehkém občerstvení vyhledal Kubu. Nalezl ho v hlavní
hale, v jeho klasické flekatě maskáčové soupravě, na levém rukávu
ozdobenou nášivkou Ligy (tato nášivka byl jediný prvek uniformy, který bratry
spojoval), šátkem na hlavě i přes obličej a neskutečným množstvím sumek
zavěšených na staré taktické vestě, kterou tuhle našel při běhu
s Básníkem. Zrovna o čemsi vášnivě diskutoval s jistou postarší
dámou.
„Sakra ženská, kolikrát to mám opakovat! My tady nejsme od toho, abychom vám sakra hlídali domácí zvířata, tu kočku někdo sežral beztak, sakra práce už, Básníku, tebe rád vidím!“ Jakmile spatřil běžce, okamžitě zanechal reptající babiznu být a připojil se k němu. „Co tě přivádí k nám do osady?“ otázal se, když vyšli před halu, kde si Kuba zapálil.
„Zaslechl jsem, že se zejtra vyráží na trh, proč se tam jde?“ optal se běžec.
Černý trh v Norinsku byl proslulý bandami rváčů, najatými obchodníky na ochranu a hlavně množstvím různých druhů drog, které trhem protékaly. Drogy byly velký byznys, a zdejší největší pramen kontroloval nepřítel Ligy – Očista. Nikoliv oficiálně – před zraky všech Očista pouze tolerovala tamější obchodování, avšak bystré oko zachytilo černě oděné důstojníky, jak mezi kontejnery za tmy mluví se zahalenými bandity a obchodují s kdoví čím. Na trh se proto vždy vyráželo nikoliv pod hrdým praporem Ligy, ale pod rozervanou, neurčitou vlajkou tuláků, kvůli častým konfliktům s tímto klanem, který měl pod palcem veškeré dění v tomto centru. Bratři tak ale mohli svobodně směnit nalezené zboží, nakoupit zbraně a munici a ty následně použít proti Černým.
„Pes zaslechl něco o dodávce zbraní pro Černý, takže víš co; půjdeme zase normálně nakoupit, pořádně to tam prohlédneme a pak víš co; až nebudou koukat tak šup! Naběhneme tam, uděláme zmatek, něco šlohnem, něco zničíme a pak čus.“
Básník pokýval hlavou, napadlo ho, že by tam mohl alespoň směnit pistoli, co nosil v batohu, nebo do ní, když štěstěna dá, koupit munici. A hlavně to je perfektní příležitost směnit příbory za nějakou dobrou cenu, a ne od těch vydřiduchů tady, kteří chtějí na každém bratrovi co nejvíce trhnout.
„Můžu se přidat a jít tam zejtra taky? Mám pár věcí, kterých bych se rád zbavil, stavit se na trhu by se mi hodilo.“
Malý Kuba si potáhl z cigarety tak hluboce, že z ní zmizela celá čtvrtina a dýmem změkčeným hlasem odpověděl: „No hele řeknu to Psovi, ale nebude problém,“ vyfoukl. „Měli jsme jít čtyři, pátej nám neuškodí.“ Oklepal kouřící váleček a sledoval namodralý dým, co se vlnil jako had a pomalu mizel v chladném vzduchu.
Básník, spokojen s verdiktem, se uvolil, že to se zdejším vůdcem Ligy, se Psem, vyjedná sám, a odkráčel do útrob nádražní budovy.
„Sakra ženská, kolikrát to mám opakovat! My tady nejsme od toho, abychom vám sakra hlídali domácí zvířata, tu kočku někdo sežral beztak, sakra práce už, Básníku, tebe rád vidím!“ Jakmile spatřil běžce, okamžitě zanechal reptající babiznu být a připojil se k němu. „Co tě přivádí k nám do osady?“ otázal se, když vyšli před halu, kde si Kuba zapálil.
„Zaslechl jsem, že se zejtra vyráží na trh, proč se tam jde?“ optal se běžec.
Černý trh v Norinsku byl proslulý bandami rváčů, najatými obchodníky na ochranu a hlavně množstvím různých druhů drog, které trhem protékaly. Drogy byly velký byznys, a zdejší největší pramen kontroloval nepřítel Ligy – Očista. Nikoliv oficiálně – před zraky všech Očista pouze tolerovala tamější obchodování, avšak bystré oko zachytilo černě oděné důstojníky, jak mezi kontejnery za tmy mluví se zahalenými bandity a obchodují s kdoví čím. Na trh se proto vždy vyráželo nikoliv pod hrdým praporem Ligy, ale pod rozervanou, neurčitou vlajkou tuláků, kvůli častým konfliktům s tímto klanem, který měl pod palcem veškeré dění v tomto centru. Bratři tak ale mohli svobodně směnit nalezené zboží, nakoupit zbraně a munici a ty následně použít proti Černým.
„Pes zaslechl něco o dodávce zbraní pro Černý, takže víš co; půjdeme zase normálně nakoupit, pořádně to tam prohlédneme a pak víš co; až nebudou koukat tak šup! Naběhneme tam, uděláme zmatek, něco šlohnem, něco zničíme a pak čus.“
Básník pokýval hlavou, napadlo ho, že by tam mohl alespoň směnit pistoli, co nosil v batohu, nebo do ní, když štěstěna dá, koupit munici. A hlavně to je perfektní příležitost směnit příbory za nějakou dobrou cenu, a ne od těch vydřiduchů tady, kteří chtějí na každém bratrovi co nejvíce trhnout.
„Můžu se přidat a jít tam zejtra taky? Mám pár věcí, kterých bych se rád zbavil, stavit se na trhu by se mi hodilo.“
Malý Kuba si potáhl z cigarety tak hluboce, že z ní zmizela celá čtvrtina a dýmem změkčeným hlasem odpověděl: „No hele řeknu to Psovi, ale nebude problém,“ vyfoukl. „Měli jsme jít čtyři, pátej nám neuškodí.“ Oklepal kouřící váleček a sledoval namodralý dým, co se vlnil jako had a pomalu mizel v chladném vzduchu.
Básník, spokojen s verdiktem, se uvolil, že to se zdejším vůdcem Ligy, se Psem, vyjedná sám, a odkráčel do útrob nádražní budovy.
Brzy ráno další den se připravil na výpravu. Kuklu tentokrát
nechal doma a halil svoji tvář jen černou šálou a vojenskou ušankou. Vzal si
sebou své drahocenné nálezy a vyrazil vyhledat bratry.
Před budovou stál pouze Malý Kuba, ve vojenské uniformě s jakýmsi lesním vzorem, hlavu krytou černou kuklou a kulatou zelenou helmou. Oběma rukama objímal kalašnikova typu 74 s pevnou pažbou omotanou zelenou lepenkou. Pozdravili se potřesením ruky a poskytnutí tabáku a ohně jeden druhému.
„Co ostatní, ty přijdou kdy?“ otázal se Básník, zatímco oklepával popel. Kuba mávl rukou; „Vojta s Jarabákem přišli včera pozdě v noci strašně domlácený, kriplové jedni, a Indián dneska vyrazil na běh místo nich, takže čekáme ještě na jednoho chlapíka a vyrazíme jenom takhle ve třech.“
Básník se rozhlédl, aby vyhledal kohokoliv příchozího, až vskutku spatřil muže, jak se vypletl z obytné haly a urovnal si popruhy svého batohu na svém zeleném kabátu. Zpod kapuce koukal na dva běžce muž, který předchozího dne hlídal hlavní vchod. Kývl jim na pozdrav. Po krátkém rozhovoru se ukázalo, že si nechá říkat Kartograf a že sem do osady přišel teprve před několika dny, díky příteli, který byl jeden z bratrů Ligy, avšak nedávno zemřel při běhu. Ta teď na tomto stanovišti neměla dostatek mužů, tak nabídl pomocnou ruku se zbraní.
Vyrazili na pochod po blátivé cestě skrz les. Šli na východ směrem k vypálenému statku, pak se napojí na silici a dorazí do Norinsku. Mohli by jít i rychleji, ale to by znamenalo cestu skrz zbytky Porostu, a cesty skrz Porost jsou v menších počtech lidí zrádné. To podivné ‚cosi‘, co na kontinentu po pádu té lodi před několika lodi vyrostlo, mělo prapodivné účinky na lidský mozek. Člověku se tam často točila hlava, někteří zvraceli, jiní šli bez problémů, až jim z nosu vytryskla krev a spadli v záchvatu na zem. Ta místa člověka nějakým způsobem pohltí, když se nechá. Je nutno se neustále soustředit na cíl cesty, na spolucestující, ale hlavně ne na ten hlas, který člověku vzadu v mozku napovídá, aby si prohnal kulku skrz ucho.
Ale i cesty mimo Porost bývaly mnohdy zrádné. Všude po kraji se nacházela zvláštní místa, kde se děly podivné věci, všude slídila bizarní zmutovaná zvířata, nebo bandy potulných lapků, číhající na spoře ozbrojené cestující coby oběť. Na tohle si museli dávat všichni obyvatelé této části světa dobrý pozor, protože tenhle kus Matky přírody nikomu neodpouštěl.
Šli tedy, po cestě, která, jako čára na papíře, rozdělovala kraj na dvě plochy syté šedozeleně, vlnitě se rozléhající do stran a poskvrněné temnými tečkami stromů.
Slunce už vycházelo nad obzor a rozzářilo jemný opar, který se vznášel nad krajinou. Tu a tam byly slyšet i zvuky probuzené zvěře, naštěstí dostatečně daleko od putující skupiny.
„Už se těším na trh hoši, fakt že jo…“ opakoval neustále Kuba. „Hned jak dorazíme to zapíchnu někde v nějakým příjemným koutku, pěkně zastrčeným, a za ten řetízek co sem našel si nakoupím tolik hulení, že z toho zkouřím půlku osady.“ Všichni se zasmáli.
„To já se těším na nový historky, těch není nikdy dost,“ pronesl zasněně Kartograf. „Není nic lepšího než si sednout u ohníčku s flaškou v ruce a poslechnout si o pár chudácích, kterejm bouchla hlava během bitky s mutantem ovládajícím telekinezi a nevím co všechno, to fakt miluju.“ Zasmál se a přihnul si s placatky. „Mimochodem, slyšeli jste o tom statku tady kousek, jak vyhořel?“
Běžci zavrtěli hlavou. Kartograf, zřejmě spokojen s rolí vypravěče, se naposledy napil a spustil: „Před nějakou dobou, kdy ta farma ještě byla obývaná, přitáhnul do kraje jeden divnej chlapík. Usadil se na tom statku, a nechal se najímat jako žoldák, prostě kuchání lidí za peníze, znáte to ne? Takhle si udělal celkem dobrou pověst, až se proslechlo, že si ho někdo najal, aby nalezli jeden podivnej předmět. Ten předmět měl bejt ale nanejvýš podivnej – údajně nebyl z tohohle světa.“ Básník se musel zasmát, protože podobné historky mu připadaly absurdní, ale poslouchal dál. „Ten předmět měl bejt kus Lodi, uchovanej a zkoumanej ještě před samotnou katastrofou v bunkru podzemí, tady, nedaleko Brensku. Ti hoši se tam vydali a ten předmět našli. Nikdo nevěděl co to je zač, co to dělá. Odkud to přišlo. Vypadal jako obrovský zlatý vejce, někdy zbarvený do fialova, někdy do zelena, dokonale hladký. A tenhle chlapík se rozhod, že si ten předmět nechá a utekl pěkně zpátky na svůj statek. Ten předmět ho nějak ovládnul…“
„Ale no tak, to vážně? Vážně?“ prohlásil Básník. „Co přijde teď, ožil a zabil ho, ne?“
„Jenom poslouchej…“ častoval ho Kartograf. „…nějak ho ovládnul. Prej zešílel, zavřel se ve statku a nikoho nepouštěl dovnitř. Celý dny tam byl, divili se, že neumřel hlady. Prej si tam postavil nějakej oltář a začal to vajco uctívat. Došlo to k tomu, že jednou unes nějakou malou holku z Norinsku a prováděl tam s ní nějakej rituál, několikrát jí prej znásilnil a pak jí rozřezal a rozházel to kolem toho statku. Lidi z osady přitáhli k tomu stavení, vytáhli toho chlapa ven a zmlátili ho jako psa. Pak ho zavřeli dovnitř toho statku a zapálili to tam, chápeš, lidi bejvaj pověrčivý a oheň je očistnej nástroj, nebo jak se to říká.“ Zadíval se do dálky, jako kdyby vzpomínal. „ Když hořel, tak prej pořád dokola křičel ‚Já za to nemůžu, to on to udělal!‘, a těsně předtím, než vypustil duši, zakřičel ‚Tohle místo je jeho a vždycky bude‘ nebo něco na ten způsob. Od tý doby se tam lidi bojí chodit, že prý to tam patří ďáblu, ale to zlatý vejce tam prej pořád někde je.“
Básník se musel začít smát. „No řeknu ti, už jsem slyšel ledacos, ale tohle mi zase po dlouhý době opravdu zvedlo náladu.“
Kartograf zvedl ruce, jako kdyby se od příběhu distancoval. „Takhle mi to vyprávěl jeden tulák z osady u železničního mostu.“
„Jak by někdo až odtamtud mohl vědět, o co jde, nebuď naivní!“ smál se dál. „Historky jako tohle mám rád, ale tohle je vážně přitažený za vlasy.“ Ohlédl se po Kubovi. „Co říkáš, Kubo? Jdeme si pro vejce? Vejce ďáblovo? Třeba se z něj vylíhne čert a bude to maskot Ligy.“ Kuba vypadal poněkud zaraženě. „No hele nedělej si z toho prdel, jednou sem nedaleko toho statku trávil noc, spolu s Božcem po běhu. Celou tu noc jsem nespal, pořád jsem slyšel kroky, hned za mnou. A hlas, jakoby šeptal,“ podíval se na Básníka. „Neříkám, že to s tím vejcem je pravda, ale místo je to vážně divný.“
Básník mávl rukou. „No dobře, to vám neberu, ale mějte soudnost.“
Kartograf hodil po Básníkovi očkem a cosi si zabrumlal.
Před budovou stál pouze Malý Kuba, ve vojenské uniformě s jakýmsi lesním vzorem, hlavu krytou černou kuklou a kulatou zelenou helmou. Oběma rukama objímal kalašnikova typu 74 s pevnou pažbou omotanou zelenou lepenkou. Pozdravili se potřesením ruky a poskytnutí tabáku a ohně jeden druhému.
„Co ostatní, ty přijdou kdy?“ otázal se Básník, zatímco oklepával popel. Kuba mávl rukou; „Vojta s Jarabákem přišli včera pozdě v noci strašně domlácený, kriplové jedni, a Indián dneska vyrazil na běh místo nich, takže čekáme ještě na jednoho chlapíka a vyrazíme jenom takhle ve třech.“
Básník se rozhlédl, aby vyhledal kohokoliv příchozího, až vskutku spatřil muže, jak se vypletl z obytné haly a urovnal si popruhy svého batohu na svém zeleném kabátu. Zpod kapuce koukal na dva běžce muž, který předchozího dne hlídal hlavní vchod. Kývl jim na pozdrav. Po krátkém rozhovoru se ukázalo, že si nechá říkat Kartograf a že sem do osady přišel teprve před několika dny, díky příteli, který byl jeden z bratrů Ligy, avšak nedávno zemřel při běhu. Ta teď na tomto stanovišti neměla dostatek mužů, tak nabídl pomocnou ruku se zbraní.
Vyrazili na pochod po blátivé cestě skrz les. Šli na východ směrem k vypálenému statku, pak se napojí na silici a dorazí do Norinsku. Mohli by jít i rychleji, ale to by znamenalo cestu skrz zbytky Porostu, a cesty skrz Porost jsou v menších počtech lidí zrádné. To podivné ‚cosi‘, co na kontinentu po pádu té lodi před několika lodi vyrostlo, mělo prapodivné účinky na lidský mozek. Člověku se tam často točila hlava, někteří zvraceli, jiní šli bez problémů, až jim z nosu vytryskla krev a spadli v záchvatu na zem. Ta místa člověka nějakým způsobem pohltí, když se nechá. Je nutno se neustále soustředit na cíl cesty, na spolucestující, ale hlavně ne na ten hlas, který člověku vzadu v mozku napovídá, aby si prohnal kulku skrz ucho.
Ale i cesty mimo Porost bývaly mnohdy zrádné. Všude po kraji se nacházela zvláštní místa, kde se děly podivné věci, všude slídila bizarní zmutovaná zvířata, nebo bandy potulných lapků, číhající na spoře ozbrojené cestující coby oběť. Na tohle si museli dávat všichni obyvatelé této části světa dobrý pozor, protože tenhle kus Matky přírody nikomu neodpouštěl.
Šli tedy, po cestě, která, jako čára na papíře, rozdělovala kraj na dvě plochy syté šedozeleně, vlnitě se rozléhající do stran a poskvrněné temnými tečkami stromů.
Slunce už vycházelo nad obzor a rozzářilo jemný opar, který se vznášel nad krajinou. Tu a tam byly slyšet i zvuky probuzené zvěře, naštěstí dostatečně daleko od putující skupiny.
„Už se těším na trh hoši, fakt že jo…“ opakoval neustále Kuba. „Hned jak dorazíme to zapíchnu někde v nějakým příjemným koutku, pěkně zastrčeným, a za ten řetízek co sem našel si nakoupím tolik hulení, že z toho zkouřím půlku osady.“ Všichni se zasmáli.
„To já se těším na nový historky, těch není nikdy dost,“ pronesl zasněně Kartograf. „Není nic lepšího než si sednout u ohníčku s flaškou v ruce a poslechnout si o pár chudácích, kterejm bouchla hlava během bitky s mutantem ovládajícím telekinezi a nevím co všechno, to fakt miluju.“ Zasmál se a přihnul si s placatky. „Mimochodem, slyšeli jste o tom statku tady kousek, jak vyhořel?“
Běžci zavrtěli hlavou. Kartograf, zřejmě spokojen s rolí vypravěče, se naposledy napil a spustil: „Před nějakou dobou, kdy ta farma ještě byla obývaná, přitáhnul do kraje jeden divnej chlapík. Usadil se na tom statku, a nechal se najímat jako žoldák, prostě kuchání lidí za peníze, znáte to ne? Takhle si udělal celkem dobrou pověst, až se proslechlo, že si ho někdo najal, aby nalezli jeden podivnej předmět. Ten předmět měl bejt ale nanejvýš podivnej – údajně nebyl z tohohle světa.“ Básník se musel zasmát, protože podobné historky mu připadaly absurdní, ale poslouchal dál. „Ten předmět měl bejt kus Lodi, uchovanej a zkoumanej ještě před samotnou katastrofou v bunkru podzemí, tady, nedaleko Brensku. Ti hoši se tam vydali a ten předmět našli. Nikdo nevěděl co to je zač, co to dělá. Odkud to přišlo. Vypadal jako obrovský zlatý vejce, někdy zbarvený do fialova, někdy do zelena, dokonale hladký. A tenhle chlapík se rozhod, že si ten předmět nechá a utekl pěkně zpátky na svůj statek. Ten předmět ho nějak ovládnul…“
„Ale no tak, to vážně? Vážně?“ prohlásil Básník. „Co přijde teď, ožil a zabil ho, ne?“
„Jenom poslouchej…“ častoval ho Kartograf. „…nějak ho ovládnul. Prej zešílel, zavřel se ve statku a nikoho nepouštěl dovnitř. Celý dny tam byl, divili se, že neumřel hlady. Prej si tam postavil nějakej oltář a začal to vajco uctívat. Došlo to k tomu, že jednou unes nějakou malou holku z Norinsku a prováděl tam s ní nějakej rituál, několikrát jí prej znásilnil a pak jí rozřezal a rozházel to kolem toho statku. Lidi z osady přitáhli k tomu stavení, vytáhli toho chlapa ven a zmlátili ho jako psa. Pak ho zavřeli dovnitř toho statku a zapálili to tam, chápeš, lidi bejvaj pověrčivý a oheň je očistnej nástroj, nebo jak se to říká.“ Zadíval se do dálky, jako kdyby vzpomínal. „ Když hořel, tak prej pořád dokola křičel ‚Já za to nemůžu, to on to udělal!‘, a těsně předtím, než vypustil duši, zakřičel ‚Tohle místo je jeho a vždycky bude‘ nebo něco na ten způsob. Od tý doby se tam lidi bojí chodit, že prý to tam patří ďáblu, ale to zlatý vejce tam prej pořád někde je.“
Básník se musel začít smát. „No řeknu ti, už jsem slyšel ledacos, ale tohle mi zase po dlouhý době opravdu zvedlo náladu.“
Kartograf zvedl ruce, jako kdyby se od příběhu distancoval. „Takhle mi to vyprávěl jeden tulák z osady u železničního mostu.“
„Jak by někdo až odtamtud mohl vědět, o co jde, nebuď naivní!“ smál se dál. „Historky jako tohle mám rád, ale tohle je vážně přitažený za vlasy.“ Ohlédl se po Kubovi. „Co říkáš, Kubo? Jdeme si pro vejce? Vejce ďáblovo? Třeba se z něj vylíhne čert a bude to maskot Ligy.“ Kuba vypadal poněkud zaraženě. „No hele nedělej si z toho prdel, jednou sem nedaleko toho statku trávil noc, spolu s Božcem po běhu. Celou tu noc jsem nespal, pořád jsem slyšel kroky, hned za mnou. A hlas, jakoby šeptal,“ podíval se na Básníka. „Neříkám, že to s tím vejcem je pravda, ale místo je to vážně divný.“
Básník mávl rukou. „No dobře, to vám neberu, ale mějte soudnost.“
Kartograf hodil po Básníkovi očkem a cosi si zabrumlal.
Po dobré hodince chůze se obloha zatemnila a zahalila se do
těžkých šedomodrých mraků, nacucaných vodou. V dálce se blýskalo a
začínalo poprchávat. Dokonce se i značně setmělo. Tyto úkazy nebyly v této
části světa nic jedinečného, počasí zde šílelo pravidelně.
Rozhodli se, že se před deštěm a blesky schovají ve vypáleném statku, i když se to ne všem členům výpravy úplně líbilo; Kuba nervózně koukal kolem sebe, jako kdyby očekával přepadení, neustále remcal o tom, že to místo má špatnou auru.
Přiblížili se na dohled ke statku. U blátivé, deštěm rozryté polní cesty stála dvě stavení, chalupa a stodola, a uprostřed chabě oploceného dvorku pomalu rezavěl zchátralý vrak nákladního vozu Ural, na jehož kabinu bubnovaly velké dešťové kapky. Chalupa byla zčernalá ohněm a měla propadlou střechu, avšak stodola, stojící od stavení nějakých deset, patnáct metrů, vypadala obyvatelněji. Malý Kuba byl hlavně nadšen představou toho, že se nebudou muset skrývat přímo v té budově.
Všimli si však, že ze stodoly vychází mihotavé žluté světlo, jakoby od ohniště.
Básník a Kuba byli sehraný tým, protože se do podobné situace dostali mnohokrát, ale i Kartograf nezahálel a okamžitě se skryl spolu s bratry v porostu.
„Půjdu první, očíhnu to, když bude něco v nepořádku, dám vám znamení;“ zašeptal Básník a v pokrčení vyběhl směrem ke zrezivělému náklaďáku. Přitiskl se k vozu zády a nastavil kalašnikova na režim automatické střelby. Kuba se starším mužem mezitím zaujali pozice s dobrým výhledem a oba dva poskytovali zvědovi krytí.
Proplížil se kolem rohu auta a vykouknul zpoza jeho zadku, měl odtamtud výhled do stodoly jejími velkými vraty. Spatřil dvě postavy, sedící vedle ruksaků položených na zemi a ohřívající si ruce u ohniště, rozdělaného v nízkém červeném kanystru.
Vypadali na obyčejné tuláky, dvojice jako každá jiná – muž s rezatým plnovousem a mohutnou postavu, oděn do zelených maskáčů, vojenského kabátu s kapucí a neprůstřelné vesty. Na klíně měl položenou svůj samopal vzoru 58. Naproti němu seděl další tulák, menší postavy. Byl hůře vybaven – zelené kapsáče a vojenskou blůzu, přes kterou měl natažené popruhy lehkého nosného systému s pár sumkami na zásobníky. Hlavu krytou černou kuklou skláněl ke své právě čištěné zbrani, která byla stejného typu jako zbraň jeho přítele, avšak s pevnou pažbou.
Básník pokynul svým druhům, že nebezpečí zde nehrozí a zavolal na cizince: „Přátelé, našlo by se místo u vašeho ohně? Déšť nám máčí šat a kůže už je provlhlá!“
Muž s rezatým plnovousem vstal a namířil hlaveň jeho směrem, ale menší ho uklidnil a zavolal „Jen přijďte blíž a ohřejte se, místa je tu pro každého.“
Posedali si společně kolem ohně, kde postupně schli a sdělili si jména – rezatý vousatý medvěd byl známý jako Bejk a navíc se ukázalo, že druhý je Kartografův známý – přítel jménem Felčar.
Konverzace ubíhala, někdo dokonce otevřel lahev slivovice, ale na Básníka padla podivná únava – asi byl příliš promočený od deště a studená voda z něj vysála sílu.
„Podívej se na mě.“
Básník udiveně zvedl hlavu. „Cože?“ zeptal se vedle sedícího Kuby. „Co jsi říkal?“ Ten se vykulil. „Já? Nic.“
„Přísahal bych, že…“ Básníkovi se zamotala hlava. Ta slivovice mu nesedla. „Přísahal bych…“
Nikdo vedle něj nebyl. Byl ve stodole sám, před ním jen potichu praskal ohníček, ze kterého líně vylétávaly jiskry, aby zase pohasly. Prudce vstal a zavolal „Kubo!“ Odpovědi se mu dostalo ve formě zapraskání.
Chtěl vyběhnout ven, ale zjistil, že vrata někdo zavřel. Nikde neviděl zámek, ani závoru, vlastně to vypadalo, jako kdyby tam ta vrata nikdy nebyla.
Jaká vrata? Bušil přeci pěstí do holé zdi.
„Podívej se na mě.“
Básník sebou trhl. Začal se zmateně rozhlížet, panicky stepoval a máchal rukama. „Kdo to řekl?!“
„Já.“
Básník se otočil a uviděl… sebe sama. Přímo naproti němu stál on, ale něco na něm bylo jinak… byly to oči. Bez bělem, celé černé, jako dvě jeskyně nekonečné prázdnoty, ve kterých není nic, než rozpad a zapomnění.
Jeho černooký přízrak se vrhl vpřed a srazil vyděšeného běžce na zem, chytil ho rukama kolem krku a začal ho dusit. Mlátil mu hlavou o zem a křičel. Znělo to, jako kdyby místnost zaplnilo množství hlasů, mužských i ženských, ze kterých se dala vyčíst slova, věty.
„Proč jsi to udělal?!“ křičel přízrak. „Nic nevíš… Nikdo nic neví… Nesmíš… Já tě zachráním! Vykoupím! Nevíš, co tě čeká, já…“
Zazněl výstřel.
Básník ležel na zemi v rohu místnosti a držel se za hrdlo. Kolem něj na zemi seděli či leželi ostatní, ztěžka dýchali a třásli se. Uprostřed bílé stěny po Básníkově levé ruce zel průstřel. Básník se zmateně rozhlédl a zjistil, že kulku vypálil Bejk ze svého revolveru. Ležel na zemi, v obličeji rudý a zpocený a držel zbraň křečovitě oběma rukama.
„Já vám to říkal…“ ozval se Kartografův hlas.
Všichni se zvedli s vyděšenými výrazy a ještě naposledy zkontrolovali, kde jsou, kdo je kolem nich a kde se nachází.
„Já tu už nebudu ani minutu ty vole…“ procedil skrz zuby Kuba a vyběhl ven, kde už mezitím přestalo pršet. „Neprší! Můžeme zase vyrazit, hlavně, ať jsme co nejdál odtud, kurva!“
Nikdo proti tomu nic nenamítal.
Rozhodli se, že se před deštěm a blesky schovají ve vypáleném statku, i když se to ne všem členům výpravy úplně líbilo; Kuba nervózně koukal kolem sebe, jako kdyby očekával přepadení, neustále remcal o tom, že to místo má špatnou auru.
Přiblížili se na dohled ke statku. U blátivé, deštěm rozryté polní cesty stála dvě stavení, chalupa a stodola, a uprostřed chabě oploceného dvorku pomalu rezavěl zchátralý vrak nákladního vozu Ural, na jehož kabinu bubnovaly velké dešťové kapky. Chalupa byla zčernalá ohněm a měla propadlou střechu, avšak stodola, stojící od stavení nějakých deset, patnáct metrů, vypadala obyvatelněji. Malý Kuba byl hlavně nadšen představou toho, že se nebudou muset skrývat přímo v té budově.
Všimli si však, že ze stodoly vychází mihotavé žluté světlo, jakoby od ohniště.
Básník a Kuba byli sehraný tým, protože se do podobné situace dostali mnohokrát, ale i Kartograf nezahálel a okamžitě se skryl spolu s bratry v porostu.
„Půjdu první, očíhnu to, když bude něco v nepořádku, dám vám znamení;“ zašeptal Básník a v pokrčení vyběhl směrem ke zrezivělému náklaďáku. Přitiskl se k vozu zády a nastavil kalašnikova na režim automatické střelby. Kuba se starším mužem mezitím zaujali pozice s dobrým výhledem a oba dva poskytovali zvědovi krytí.
Proplížil se kolem rohu auta a vykouknul zpoza jeho zadku, měl odtamtud výhled do stodoly jejími velkými vraty. Spatřil dvě postavy, sedící vedle ruksaků položených na zemi a ohřívající si ruce u ohniště, rozdělaného v nízkém červeném kanystru.
Vypadali na obyčejné tuláky, dvojice jako každá jiná – muž s rezatým plnovousem a mohutnou postavu, oděn do zelených maskáčů, vojenského kabátu s kapucí a neprůstřelné vesty. Na klíně měl položenou svůj samopal vzoru 58. Naproti němu seděl další tulák, menší postavy. Byl hůře vybaven – zelené kapsáče a vojenskou blůzu, přes kterou měl natažené popruhy lehkého nosného systému s pár sumkami na zásobníky. Hlavu krytou černou kuklou skláněl ke své právě čištěné zbrani, která byla stejného typu jako zbraň jeho přítele, avšak s pevnou pažbou.
Básník pokynul svým druhům, že nebezpečí zde nehrozí a zavolal na cizince: „Přátelé, našlo by se místo u vašeho ohně? Déšť nám máčí šat a kůže už je provlhlá!“
Muž s rezatým plnovousem vstal a namířil hlaveň jeho směrem, ale menší ho uklidnil a zavolal „Jen přijďte blíž a ohřejte se, místa je tu pro každého.“
Posedali si společně kolem ohně, kde postupně schli a sdělili si jména – rezatý vousatý medvěd byl známý jako Bejk a navíc se ukázalo, že druhý je Kartografův známý – přítel jménem Felčar.
Konverzace ubíhala, někdo dokonce otevřel lahev slivovice, ale na Básníka padla podivná únava – asi byl příliš promočený od deště a studená voda z něj vysála sílu.
„Podívej se na mě.“
Básník udiveně zvedl hlavu. „Cože?“ zeptal se vedle sedícího Kuby. „Co jsi říkal?“ Ten se vykulil. „Já? Nic.“
„Přísahal bych, že…“ Básníkovi se zamotala hlava. Ta slivovice mu nesedla. „Přísahal bych…“
Nikdo vedle něj nebyl. Byl ve stodole sám, před ním jen potichu praskal ohníček, ze kterého líně vylétávaly jiskry, aby zase pohasly. Prudce vstal a zavolal „Kubo!“ Odpovědi se mu dostalo ve formě zapraskání.
Chtěl vyběhnout ven, ale zjistil, že vrata někdo zavřel. Nikde neviděl zámek, ani závoru, vlastně to vypadalo, jako kdyby tam ta vrata nikdy nebyla.
Jaká vrata? Bušil přeci pěstí do holé zdi.
„Podívej se na mě.“
Básník sebou trhl. Začal se zmateně rozhlížet, panicky stepoval a máchal rukama. „Kdo to řekl?!“
„Já.“
Básník se otočil a uviděl… sebe sama. Přímo naproti němu stál on, ale něco na něm bylo jinak… byly to oči. Bez bělem, celé černé, jako dvě jeskyně nekonečné prázdnoty, ve kterých není nic, než rozpad a zapomnění.
Jeho černooký přízrak se vrhl vpřed a srazil vyděšeného běžce na zem, chytil ho rukama kolem krku a začal ho dusit. Mlátil mu hlavou o zem a křičel. Znělo to, jako kdyby místnost zaplnilo množství hlasů, mužských i ženských, ze kterých se dala vyčíst slova, věty.
„Proč jsi to udělal?!“ křičel přízrak. „Nic nevíš… Nikdo nic neví… Nesmíš… Já tě zachráním! Vykoupím! Nevíš, co tě čeká, já…“
Zazněl výstřel.
Básník ležel na zemi v rohu místnosti a držel se za hrdlo. Kolem něj na zemi seděli či leželi ostatní, ztěžka dýchali a třásli se. Uprostřed bílé stěny po Básníkově levé ruce zel průstřel. Básník se zmateně rozhlédl a zjistil, že kulku vypálil Bejk ze svého revolveru. Ležel na zemi, v obličeji rudý a zpocený a držel zbraň křečovitě oběma rukama.
„Já vám to říkal…“ ozval se Kartografův hlas.
Všichni se zvedli s vyděšenými výrazy a ještě naposledy zkontrolovali, kde jsou, kdo je kolem nich a kde se nachází.
„Já tu už nebudu ani minutu ty vole…“ procedil skrz zuby Kuba a vyběhl ven, kde už mezitím přestalo pršet. „Neprší! Můžeme zase vyrazit, hlavně, ať jsme co nejdál odtud, kurva!“
Nikdo proti tomu nic nenamítal.
Během
cesty toho nikdo moc nenamluvil, pouze se všichni shodli na tom, že viděli to
samé – sebe sama, útočíc na jejich osoby a křičíc cosi o zákazu a záchraně.
Ukázalo se jen, že dva tuláci mají stejnou cestu jako oni. Básník se zařadil
vedle Kartografa, který šel jako poslední, sám, a pozoroval nebe.
„Ty o těchhle věcech něco víš?“
Starší muž, jakoby vytržen ze snění, se potichu zasmál. „Chlapče, kolik ti je let?“
„No… osmnáct…“ vyloudil ze sebe, zmaten, jak to s tím souvisí.
„Mně je čtyřiačtyřicet. Osmnáct…“ zamyslel se. „To ses narodil někdy během největšího zmatku, ne?“
Básník kývl hlavou. „Narodil jsem se mojí matce v podzemním bunkru, v době, kdy Porost začal ustupovat.“
„Takže nějaký ročník dvacet jedna?“
„Přesně tak.“
„To si za svejch osmnáct let ještě nikdy nenarazil na něco… takovýho?“ Zeptal se udiveně Kartograf, pak si přihnul z placatky a vzdechl. „Tyhle události si svoje oběti vybírají pečlivě, to je teda pravda.“
Básník, který neměl rád zbytečné skotačení kolem tématu rozhovoru, se také napil s Kartografovy placatky a zeptal se „Řekni mi o tom něco, nějak jsem tomu nikdy nevěřil, ale… teď, když se to stalo… Mám z toho prostě divnej pocit.“
„Za svoje léta už jsem se něco nachodil a takovejch situací jsem zažil taky víc než dost. Ale vždycky je to jiný. Někdy kráčíš uprostřed pole, kde ti společnost nedělá nic než šeptající vysoká tráva kolem, a pak máš pocit, že mluví k tobě. Někdy jdeš lesem a vidíš všude kolem zářící oči, někdy zase lidi, jak kráčí, a vzápětí se rozplynou na mlhu. Ale tohle bylo jiný.“
„Jak jiný? V čem?“
„Ještě nikdy jsem neviděl sebe samotnýho. A ten proslov… to zakazování…“ Chvíli nepřítomně civěl před sebe a pak se otřásl, jakoby odporem. „Docela se to ve mně usadilo.“
Básník se vykulil. „To si jako myslíš, že to znamená něco důležitýho? Vždyť to byly halucinace.“
„Chlapče, tenhle svět se skládá z víc úrovní, než je tahle, na který se pohybujeme. Já věřím tomu, že jsou místa, kde se materiální a spirituální úrovně setkávaj‘, prosakujou jedna do druhý. Na těch místech pak máš vize. Halucinace je, když se zfetuješ čajem z porostovejch bobulí a máš pocit, že ti srdce vylezlo patou u nohy. Ale abys viděl seme sama, jak se snažíš sám sebe před něčím zachránit, nebo co to bylo…“ Zvedl ruce, jako kdyby od sebe chtěl ten dojem odtlačit. „Nehodlám dělat předčasný závěry, ale zažil jsem toho dost, abych poznal, co má hlubší význam, a co ne.“
Básník se pohroužil do hlubokého uvažování. Měl ten muž s prošedivělým strništěm pravdu? Opravdu do našeho světa na určitých místech prosakuje nadpřirozeno, jak by řekl laik? Slyšel v táboře od jednoho potulného vypravěče, že lidská mysl má větší moc, než si umíme představit. Je v její moci tedy i přetvářet realitu?
Jak nad tím přemýšlel, dávalo mu to smysl. Když člověk přijde někam, kde byly mučeny stovky obětí, cítí z toho místa podivný neklid. Jako kdyby se strach a nářek těchto lidí odpoutal z jejich myslí a vsákl se do zdí kolem, zahalil vše do šedavého závoje, který při dotyku vyvolává nepříjemný pocit a zježené chlupy na zátylku.
Co všechno mu ještě jeho běhy odhalí? Pohroužen do temně modré materie myšlení pomalu kráčel dál, aniž by vnímal okolí.
„Ty o těchhle věcech něco víš?“
Starší muž, jakoby vytržen ze snění, se potichu zasmál. „Chlapče, kolik ti je let?“
„No… osmnáct…“ vyloudil ze sebe, zmaten, jak to s tím souvisí.
„Mně je čtyřiačtyřicet. Osmnáct…“ zamyslel se. „To ses narodil někdy během největšího zmatku, ne?“
Básník kývl hlavou. „Narodil jsem se mojí matce v podzemním bunkru, v době, kdy Porost začal ustupovat.“
„Takže nějaký ročník dvacet jedna?“
„Přesně tak.“
„To si za svejch osmnáct let ještě nikdy nenarazil na něco… takovýho?“ Zeptal se udiveně Kartograf, pak si přihnul z placatky a vzdechl. „Tyhle události si svoje oběti vybírají pečlivě, to je teda pravda.“
Básník, který neměl rád zbytečné skotačení kolem tématu rozhovoru, se také napil s Kartografovy placatky a zeptal se „Řekni mi o tom něco, nějak jsem tomu nikdy nevěřil, ale… teď, když se to stalo… Mám z toho prostě divnej pocit.“
„Za svoje léta už jsem se něco nachodil a takovejch situací jsem zažil taky víc než dost. Ale vždycky je to jiný. Někdy kráčíš uprostřed pole, kde ti společnost nedělá nic než šeptající vysoká tráva kolem, a pak máš pocit, že mluví k tobě. Někdy jdeš lesem a vidíš všude kolem zářící oči, někdy zase lidi, jak kráčí, a vzápětí se rozplynou na mlhu. Ale tohle bylo jiný.“
„Jak jiný? V čem?“
„Ještě nikdy jsem neviděl sebe samotnýho. A ten proslov… to zakazování…“ Chvíli nepřítomně civěl před sebe a pak se otřásl, jakoby odporem. „Docela se to ve mně usadilo.“
Básník se vykulil. „To si jako myslíš, že to znamená něco důležitýho? Vždyť to byly halucinace.“
„Chlapče, tenhle svět se skládá z víc úrovní, než je tahle, na který se pohybujeme. Já věřím tomu, že jsou místa, kde se materiální a spirituální úrovně setkávaj‘, prosakujou jedna do druhý. Na těch místech pak máš vize. Halucinace je, když se zfetuješ čajem z porostovejch bobulí a máš pocit, že ti srdce vylezlo patou u nohy. Ale abys viděl seme sama, jak se snažíš sám sebe před něčím zachránit, nebo co to bylo…“ Zvedl ruce, jako kdyby od sebe chtěl ten dojem odtlačit. „Nehodlám dělat předčasný závěry, ale zažil jsem toho dost, abych poznal, co má hlubší význam, a co ne.“
Básník se pohroužil do hlubokého uvažování. Měl ten muž s prošedivělým strništěm pravdu? Opravdu do našeho světa na určitých místech prosakuje nadpřirozeno, jak by řekl laik? Slyšel v táboře od jednoho potulného vypravěče, že lidská mysl má větší moc, než si umíme představit. Je v její moci tedy i přetvářet realitu?
Jak nad tím přemýšlel, dávalo mu to smysl. Když člověk přijde někam, kde byly mučeny stovky obětí, cítí z toho místa podivný neklid. Jako kdyby se strach a nářek těchto lidí odpoutal z jejich myslí a vsákl se do zdí kolem, zahalil vše do šedavého závoje, který při dotyku vyvolává nepříjemný pocit a zježené chlupy na zátylku.
Co všechno mu ještě jeho běhy odhalí? Pohroužen do temně modré materie myšlení pomalu kráčel dál, aniž by vnímal okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat