Jak bylo řečeno v předchozím příspěvku, používám postavy z mých velmi starých příběhů, v jejich původním provedení, tudíž, drahý čtenáři, nahlížíš do historie.
„…ho to
prostě spolklo a už jsem ho nikdy neviděl.“ S hlasitým bouchnutím položil
Roman na stůl poloprázdnou láhev slivovice a zamlaskal, jak si liboval
v její chuti. „Já jako fakt nevím, co to bylo, ale objevuje se to tu teď
kolem. Tuláci tomu začali říkat čertova huba.“
„A to tam spadnul nebo co? To zakopnul?“ optal se Poeta, sedící na druhé straně stolu. Promnul si oči, jak ho oslňovalo světlo z žárovky, visící ze stropu, a potáhl si z cigarety.
„Ne, to ne. Šli jsme se na tu díru podívat, protože tam nebyla tak ty… tři dny zpátky. On se naklonil, najednou to udělalo takovej hlasitej zvuk, a on byl pryč, prostě ho to vcuclo. Ani neřval.“
Poeta si zajel rukou do vlasů a oklepal popel ze svého kouřivého válečku. „To je strašný, ty vole. Jako kdyby Země poslední dobou ožívala, víc a víc. Trošku se bojím, kam až to bude směřovat.“
„Bůh ví!“ rozhodil Roman rukama, prudce, že málem spadl ze židle. Opřel se o stůl a pohladil svojí lesklou, růžovou plešku, po které se na čelo táhla klikatá jizva, památka na to, jak si kdysi při pitce rozrazil hlavu o kámen. „Jenom vím, že Pepu už nám to nevrátí. A jestli jo, najdeme ho jako zmuchlanou kuličku masa někde kilák odsud, víš, jak to bývá s těmahle těma, jak se jim… paranormáliema!“ Napil se z lahve a podal ji naproti Poetovi, který neodmítl a také si pořádně přihnul. „Anomálie.“
„Přesně to myslim! Sám si mi to říkal, že nějak energie se nikdy neztratí, jenom se mění z jedný formy na druhou, nebo co…“
Poeta pokýval hlavou. Četl to v encyklopedii, kterou našel při jednom ze svých běhů. Rád četl, líbil se mu ten pocit, že s každým slovem ví o něco málo více. Proto mu koneckonců říkali Poeta, rád si četl poezii. On sám přemýšlel, že by něco napsal, o kopcích a lesích, mezi kterými žil, on a jeho přátelé. Bál se však, že by je mohl svými neumělými verši urazit. Vždycky si říkal, že musí ještě trochu uzrát.
„… jako takový ty díry v… prostoru… jak do nich házíš věci, dokud se nějak nezahltí a nevyflusne to jeden z těch předmětů.“
Roman už měl vypito více než dost, ale stále to dávalo smysl. Opravdu už párkrát zahltili jednu z takových ‚děr‘. Odměnou se jim pak dostaly prapodivné předměty. Některé vyzařovaly teplo, některé zase chladily, některé byly těžké jako olovo, jiné lehké jako peří. Některé lesklé a měňavé a hladké, jiné šedivé a hrubé jako kameny. Každopádně byly velmi cenné a jejich částmi se někdy platilo na tržnicích ve větších vesnicích.
„Něco jinýho je díra v prostoru a něco jinýho je díra do země. Ale jestli najdu tu tvojí zmuchlanou kouli masa a vnitřností, budu vědět, kdo to je.“ Poeta věděl, že o mrtvých jen dobře, ale žil životem, kde občasné zavtipkování přinášelo víc, než zásoby jídla na týden.
Rozloučil se s Romanem, zanechal ho v polorozpadlé dřevěné chajdičce a vyšel na světlo. Byl nádherný den. Takový už dlouho nebyl, a ještě déle zase nebude.
Sedl si na plastikovou skládací sedačku a relaxoval.
Žil v malé komunitě lidí, obývající starý statek. Bylo jich devět – čtyři ženy, pět mužů. Ženy měly na starosti chod komunity, muži zase lov, shánění potřebných věcí a obranu. Tedy, obranu… k dispozici jim byly jen dvě staré kulovnice a pár pistolí. Sám Poeta nosil za pasem starý šestiranný revolver, který ho vyvedl už z nejedné nepříjemné situace. Zamyslel se, kolik měl s ním na svědomí životů, a pokud by nepočítal divoké psy a jednoho medvěda, na kterého kdysi s Romanem narazili, tak jen jeden. Bylo to už dlouho, pár let, co vyrazil s jedním mladíkem (nyní už nebožtíkem) na běh, aby nalezli nějaké oblečení, munici a podobně. Dostali se do potyčky s bandou jiných tuláků, kteří cítili potřebu na ně v početní přesile zaútočit. Tehdy to Poeta málem schytal… ale vzal život jednomu muži.
Doteď si na to pamatoval – jeho rozcuchaný vous a vlněnou čepici naraženou tak hluboko do čela, že z očí viděl jen dvě jiskřičky. Dostal to do hrudi, nárazem se prudce zvrátil do vysoké trávy za ním a bylo po něm. Ani zvuk. Poeta často přemýšlel, jestli zemřel na místě, nebo jestli chvíli kašlal krev, než vypustil duši. Svým způsobem mu ho bylo i líto; byl to jen člověk jako on, pravděpodobně taky na běhu. Ale bylo to kdo s koho, a příroda neodpouští.
K lovení pak ve ‚vesnici‘ používali luky a šípy, stejně jako oštěpy. Munice bylo pomálu, a tato forma lovu byla nejpřijatelnější ze všech. Člověk si hned více vážil zvířete, které skolil po dlouhém odpoledni stopování. I když třeba bylo trošku zmutované.
Přemýšlel, co dnes asi bude dělat. Den sotva začal, a on už se stihl lehce přiopít. Jídla měli díky bohatému nálezu z minulého týdne dostatek, lovit tedy nebylo nutné. Možná, že vyrazí na čundr s Romanem a zkusí někde něco najít, popřípadě se poohlédnout po táborech tuláckých band. I když, na to by museli jít alespoň ve třech – pravděpodobně by je doprovodil Vrabec, po Romanovi druhý nejstarší muž z vísky. Spolu s Romanem byli právě oni majiteli těch dvou kulovnic, které byly k dispozici k obraně.
Zdálo se mu to jako dobrý nápad. Už se chtěl zvednout, ale někdo zakřičel.
„Tulák, krade!“ Pravděpodobně křičela Markéta, Romanova žena, která měla funkci jakési první dámy ve vesnici, když doma nebyl její muž, rozhodovala ona. Ten také neotálel; vyběhl z boudičky, odhazujíc prázdnou lahev slivovice, která se vzápětí rozletěla na střepy; popadl kozlici opřenou o zeď u dveří a zamířil na nevítaného hosta.
„Polož to nebo tě tu vodstřelim!“ zahulákal na něj. Zloděj ale přitiskl to, co ukradl (ať už to je cokoliv, problesklo Poetovi hlavou) a rozběhl se divokými travinami k lesu, klopýtajíc. Roman stiskl spoušť, ozvalo se ohlušující třesknutí výstřelu, a tulák padl obličejem do trávy, s dírou v zádech.
K tělu už se sbíhali lidé z vísky. Utvořili kruh kolem mrtvoly, ale nikdo se jí nedotkl; jako by chtěli nechat kořist jejímu lovci. Když Roman přišel k mrtvole, široce se rozkročil, chytl se levou rukou za pásek a přehodil si brokovnici přes rameno, zjevně spokojen svojí přesnou muškou. Spolu s Poetou otočili tělo na záda a spatřili žlutý sliz na jeho hrudi a kousíčky skořápek, jak vytékají z velkého zeleného šátku, v němž byly zabalené kradené předměty.
„Hajzl, šlohnul vajíčka, a ty jsou teď na maděru. Co sakra čekal, plížit se tu takhle za světla?“ Odplivl si a pokynul Poetovi, ať mu pomůže tělo odtáhnout. Popadli ho, jeden za ruce a druhý za nohy, a poodnesli ho k lesu, pro divoké psy, kteří v noci všude slídili.
Tulák s sebou měl také poměrně ostrý lovecký nůž, obvaz a krabičku sirek. Jeho boty, jakési sportovní, byly také neopotřebované a pevné, tudíž se i ony staly součástí majetku vesnice. S náčelníkem vesnice další vražda ani nehnula. Poeta už ani nevěděl, kolik lidí Roman připravil o život. Mnoho, ale nikdy ne zbytečně. I když, má pár vajec opravdu cenu tolika myšlenek, vzpomínek a pocitů, které se s jedním výstřelem odeberou do věčného zapomnění?
Poeta ale musel uznat Romanovu přesnou střelbu. Byl tím koneckonců vyhlášený i v okolních vesnicích, jednou se trefil z dvaceti kroků do hrany hrací karty. A, jak právě bylo možno vidět, ani v podnapilém stavu neměl ruku nejistou. To vždy obdivoval. Poeta nebyl špatný střelec, ale z dlouhé palné zbraně střílel jenom jednou, na terč. Bylo to s jednou bandou tuláků, která procházela jejich vesnicí, a vyměnili spolu pár věcí. Zbraň mu půjčili po propitém večeru, což nečekaně způsobilo, že vše skončilo fiaskem. Takovým druhem fiaska, kdy se člověk trefí jednou z pěti pokusů, na patnáct kroků.
„A to tam spadnul nebo co? To zakopnul?“ optal se Poeta, sedící na druhé straně stolu. Promnul si oči, jak ho oslňovalo světlo z žárovky, visící ze stropu, a potáhl si z cigarety.
„Ne, to ne. Šli jsme se na tu díru podívat, protože tam nebyla tak ty… tři dny zpátky. On se naklonil, najednou to udělalo takovej hlasitej zvuk, a on byl pryč, prostě ho to vcuclo. Ani neřval.“
Poeta si zajel rukou do vlasů a oklepal popel ze svého kouřivého válečku. „To je strašný, ty vole. Jako kdyby Země poslední dobou ožívala, víc a víc. Trošku se bojím, kam až to bude směřovat.“
„Bůh ví!“ rozhodil Roman rukama, prudce, že málem spadl ze židle. Opřel se o stůl a pohladil svojí lesklou, růžovou plešku, po které se na čelo táhla klikatá jizva, památka na to, jak si kdysi při pitce rozrazil hlavu o kámen. „Jenom vím, že Pepu už nám to nevrátí. A jestli jo, najdeme ho jako zmuchlanou kuličku masa někde kilák odsud, víš, jak to bývá s těmahle těma, jak se jim… paranormáliema!“ Napil se z lahve a podal ji naproti Poetovi, který neodmítl a také si pořádně přihnul. „Anomálie.“
„Přesně to myslim! Sám si mi to říkal, že nějak energie se nikdy neztratí, jenom se mění z jedný formy na druhou, nebo co…“
Poeta pokýval hlavou. Četl to v encyklopedii, kterou našel při jednom ze svých běhů. Rád četl, líbil se mu ten pocit, že s každým slovem ví o něco málo více. Proto mu koneckonců říkali Poeta, rád si četl poezii. On sám přemýšlel, že by něco napsal, o kopcích a lesích, mezi kterými žil, on a jeho přátelé. Bál se však, že by je mohl svými neumělými verši urazit. Vždycky si říkal, že musí ještě trochu uzrát.
„… jako takový ty díry v… prostoru… jak do nich házíš věci, dokud se nějak nezahltí a nevyflusne to jeden z těch předmětů.“
Roman už měl vypito více než dost, ale stále to dávalo smysl. Opravdu už párkrát zahltili jednu z takových ‚děr‘. Odměnou se jim pak dostaly prapodivné předměty. Některé vyzařovaly teplo, některé zase chladily, některé byly těžké jako olovo, jiné lehké jako peří. Některé lesklé a měňavé a hladké, jiné šedivé a hrubé jako kameny. Každopádně byly velmi cenné a jejich částmi se někdy platilo na tržnicích ve větších vesnicích.
„Něco jinýho je díra v prostoru a něco jinýho je díra do země. Ale jestli najdu tu tvojí zmuchlanou kouli masa a vnitřností, budu vědět, kdo to je.“ Poeta věděl, že o mrtvých jen dobře, ale žil životem, kde občasné zavtipkování přinášelo víc, než zásoby jídla na týden.
Rozloučil se s Romanem, zanechal ho v polorozpadlé dřevěné chajdičce a vyšel na světlo. Byl nádherný den. Takový už dlouho nebyl, a ještě déle zase nebude.
Sedl si na plastikovou skládací sedačku a relaxoval.
Žil v malé komunitě lidí, obývající starý statek. Bylo jich devět – čtyři ženy, pět mužů. Ženy měly na starosti chod komunity, muži zase lov, shánění potřebných věcí a obranu. Tedy, obranu… k dispozici jim byly jen dvě staré kulovnice a pár pistolí. Sám Poeta nosil za pasem starý šestiranný revolver, který ho vyvedl už z nejedné nepříjemné situace. Zamyslel se, kolik měl s ním na svědomí životů, a pokud by nepočítal divoké psy a jednoho medvěda, na kterého kdysi s Romanem narazili, tak jen jeden. Bylo to už dlouho, pár let, co vyrazil s jedním mladíkem (nyní už nebožtíkem) na běh, aby nalezli nějaké oblečení, munici a podobně. Dostali se do potyčky s bandou jiných tuláků, kteří cítili potřebu na ně v početní přesile zaútočit. Tehdy to Poeta málem schytal… ale vzal život jednomu muži.
Doteď si na to pamatoval – jeho rozcuchaný vous a vlněnou čepici naraženou tak hluboko do čela, že z očí viděl jen dvě jiskřičky. Dostal to do hrudi, nárazem se prudce zvrátil do vysoké trávy za ním a bylo po něm. Ani zvuk. Poeta často přemýšlel, jestli zemřel na místě, nebo jestli chvíli kašlal krev, než vypustil duši. Svým způsobem mu ho bylo i líto; byl to jen člověk jako on, pravděpodobně taky na běhu. Ale bylo to kdo s koho, a příroda neodpouští.
K lovení pak ve ‚vesnici‘ používali luky a šípy, stejně jako oštěpy. Munice bylo pomálu, a tato forma lovu byla nejpřijatelnější ze všech. Člověk si hned více vážil zvířete, které skolil po dlouhém odpoledni stopování. I když třeba bylo trošku zmutované.
Přemýšlel, co dnes asi bude dělat. Den sotva začal, a on už se stihl lehce přiopít. Jídla měli díky bohatému nálezu z minulého týdne dostatek, lovit tedy nebylo nutné. Možná, že vyrazí na čundr s Romanem a zkusí někde něco najít, popřípadě se poohlédnout po táborech tuláckých band. I když, na to by museli jít alespoň ve třech – pravděpodobně by je doprovodil Vrabec, po Romanovi druhý nejstarší muž z vísky. Spolu s Romanem byli právě oni majiteli těch dvou kulovnic, které byly k dispozici k obraně.
Zdálo se mu to jako dobrý nápad. Už se chtěl zvednout, ale někdo zakřičel.
„Tulák, krade!“ Pravděpodobně křičela Markéta, Romanova žena, která měla funkci jakési první dámy ve vesnici, když doma nebyl její muž, rozhodovala ona. Ten také neotálel; vyběhl z boudičky, odhazujíc prázdnou lahev slivovice, která se vzápětí rozletěla na střepy; popadl kozlici opřenou o zeď u dveří a zamířil na nevítaného hosta.
„Polož to nebo tě tu vodstřelim!“ zahulákal na něj. Zloděj ale přitiskl to, co ukradl (ať už to je cokoliv, problesklo Poetovi hlavou) a rozběhl se divokými travinami k lesu, klopýtajíc. Roman stiskl spoušť, ozvalo se ohlušující třesknutí výstřelu, a tulák padl obličejem do trávy, s dírou v zádech.
K tělu už se sbíhali lidé z vísky. Utvořili kruh kolem mrtvoly, ale nikdo se jí nedotkl; jako by chtěli nechat kořist jejímu lovci. Když Roman přišel k mrtvole, široce se rozkročil, chytl se levou rukou za pásek a přehodil si brokovnici přes rameno, zjevně spokojen svojí přesnou muškou. Spolu s Poetou otočili tělo na záda a spatřili žlutý sliz na jeho hrudi a kousíčky skořápek, jak vytékají z velkého zeleného šátku, v němž byly zabalené kradené předměty.
„Hajzl, šlohnul vajíčka, a ty jsou teď na maděru. Co sakra čekal, plížit se tu takhle za světla?“ Odplivl si a pokynul Poetovi, ať mu pomůže tělo odtáhnout. Popadli ho, jeden za ruce a druhý za nohy, a poodnesli ho k lesu, pro divoké psy, kteří v noci všude slídili.
Tulák s sebou měl také poměrně ostrý lovecký nůž, obvaz a krabičku sirek. Jeho boty, jakési sportovní, byly také neopotřebované a pevné, tudíž se i ony staly součástí majetku vesnice. S náčelníkem vesnice další vražda ani nehnula. Poeta už ani nevěděl, kolik lidí Roman připravil o život. Mnoho, ale nikdy ne zbytečně. I když, má pár vajec opravdu cenu tolika myšlenek, vzpomínek a pocitů, které se s jedním výstřelem odeberou do věčného zapomnění?
Poeta ale musel uznat Romanovu přesnou střelbu. Byl tím koneckonců vyhlášený i v okolních vesnicích, jednou se trefil z dvaceti kroků do hrany hrací karty. A, jak právě bylo možno vidět, ani v podnapilém stavu neměl ruku nejistou. To vždy obdivoval. Poeta nebyl špatný střelec, ale z dlouhé palné zbraně střílel jenom jednou, na terč. Bylo to s jednou bandou tuláků, která procházela jejich vesnicí, a vyměnili spolu pár věcí. Zbraň mu půjčili po propitém večeru, což nečekaně způsobilo, že vše skončilo fiaskem. Takovým druhem fiaska, kdy se člověk trefí jednou z pěti pokusů, na patnáct kroků.
Po
obědě (maso z divočáka a chleba) se Poeta, s touhou vyrazit brázdit
travnaté kopce po okolí, domlouval s ostatními chlapy z vesnice.
Romana bylo potřeba u opravování střechy, Vrabec hodlal celé odpoledne
relaxovat, ale byl ochoten zapůjčit svojí pušku, pod podmínkou, že se s ní
nic nestane. Zbývali tedy dva bratři, Smrtihlav a Kartograf. Smrtihlav byl
svalnatý mužík atletické postavy, plešatý jako Roman, avšak bez jizvy na čele.
Jeho bratr byl doslova hora masa a kostí (ale Roman byl se svojí medvědí
postavou přece jen o trochu větší), taktéž plešatý (Poetu napadalo, jestli to
není radiací po bombách, nebo jinými faktory), avšak byl mentálně zaostalý.
Oplýval však výbornou fotografickou pamětí a dokázal zakreslit mapu všech míst,
kde byl, i s odstupem několika týdnů. Proto ho s sebou brali na
výpravy, bez tohoto talentu by zůstal ve vesnici a staral se o slepice a kozy.
Poeta je měl oba rád, uznával Smrtě za jeho bratrskou starostlivost, kdy byl
ochoten pro bratra týden shánět voskovky, aby si mohl malovat. Říkal svému
bratru „dítě středního věku“, jelikož mu bylo už přes třicet. Smrť byl o pár
let starší než on.
Rozhodli se, že společně vyrazí na sever, jelikož viděli ze zříceniny hradu na kopci stoupat obláček dýmu, asi tak dva dny zpátky.
Poeta se spolu s kumpány připravil; vzal si s sebou čutoru plnou čisté vody, placatku se slivovicí, pár krajíců chleba a pytlíček soli a zabalil si starou vojenskou celtu. Vzal si pevné vojenské boty, staré maskáče, na kterých už vzor pomalu bledl, a zelené tričko, přes které si hodil vojenskou blůzu se spoustou kapes. Vypůjčil si od Vrabce jeho pušku, zkrácený Mosin 38 (velmi se divil, že Vrabec je dnes tak ochoten se o ni dělit, většinou byl na její půjčování alergický, ale vypadalo to, že po pár společných čundrech již Poetovi důvěřuje), a do ní s sebou pět nábojů, plus pět v ní. Na závěr si, ač málem zapomněl, přibalil ještě křesadlo. Ostatní se vybavili podobně.
Ustanovili, že jejich cílem bude nalezení kanystru benzínu, aby zajistili chod generátoru ještě na nějakou dobu, jelikož zásoby paliva se jim už tenčily.
Oznámili všem ve vesnici, že jdou na čundr, který se může protáhnout i na pár dní, ale že se určitě vrátí s benzínem. To byla tradice; nikdo se z čundru nevrátil, dokud nenašel to, co oznámil, že jde hledat, byla by to hanba.
Vyrazili tedy na sever, směrem k hradu, k prvnímu místu, kde by snad mohl být benzín.
Museli být po cestě opatrní, jelikož se na ní mnohokrát vyskytovala anomální zakřivení prostoru. Někdy člověk šel, a z kroku na krok jakoby vstoupil do tropů. O pár kroků dále zase byla zima jako na Antarktidě. Někdy také z vteřiny na vteřinu začalo pršet, a když se člověk chtěl schovat, vcucla ho jedna za anomálií, která v dešti nebyla vidět, nebo slyšet. A potom déšť vždy ustál. Poslední dobou se také země na místech otevírala a tvořila čertovy huby. Některé měly průměr půl metru, jiné metrů patnáct. Nikdy nebylo vidět až na dno, Poetu vždy zajímalo, co se v nich skrývá. Po incidentu s Pepou už nebyl tak odhodlaný to prozkoumat.
Rozhodli se, že společně vyrazí na sever, jelikož viděli ze zříceniny hradu na kopci stoupat obláček dýmu, asi tak dva dny zpátky.
Poeta se spolu s kumpány připravil; vzal si s sebou čutoru plnou čisté vody, placatku se slivovicí, pár krajíců chleba a pytlíček soli a zabalil si starou vojenskou celtu. Vzal si pevné vojenské boty, staré maskáče, na kterých už vzor pomalu bledl, a zelené tričko, přes které si hodil vojenskou blůzu se spoustou kapes. Vypůjčil si od Vrabce jeho pušku, zkrácený Mosin 38 (velmi se divil, že Vrabec je dnes tak ochoten se o ni dělit, většinou byl na její půjčování alergický, ale vypadalo to, že po pár společných čundrech již Poetovi důvěřuje), a do ní s sebou pět nábojů, plus pět v ní. Na závěr si, ač málem zapomněl, přibalil ještě křesadlo. Ostatní se vybavili podobně.
Ustanovili, že jejich cílem bude nalezení kanystru benzínu, aby zajistili chod generátoru ještě na nějakou dobu, jelikož zásoby paliva se jim už tenčily.
Oznámili všem ve vesnici, že jdou na čundr, který se může protáhnout i na pár dní, ale že se určitě vrátí s benzínem. To byla tradice; nikdo se z čundru nevrátil, dokud nenašel to, co oznámil, že jde hledat, byla by to hanba.
Vyrazili tedy na sever, směrem k hradu, k prvnímu místu, kde by snad mohl být benzín.
Museli být po cestě opatrní, jelikož se na ní mnohokrát vyskytovala anomální zakřivení prostoru. Někdy člověk šel, a z kroku na krok jakoby vstoupil do tropů. O pár kroků dále zase byla zima jako na Antarktidě. Někdy také z vteřiny na vteřinu začalo pršet, a když se člověk chtěl schovat, vcucla ho jedna za anomálií, která v dešti nebyla vidět, nebo slyšet. A potom déšť vždy ustál. Poslední dobou se také země na místech otevírala a tvořila čertovy huby. Některé měly průměr půl metru, jiné metrů patnáct. Nikdy nebylo vidět až na dno, Poetu vždy zajímalo, co se v nich skrývá. Po incidentu s Pepou už nebyl tak odhodlaný to prozkoumat.
Po
cestě se zastavili u rybníčku, kde si nabrali trochu vody navíc. Sešli ze
silnice a dali se na pochod ve vysoké zdivočelé trávě, směrem
k zalesněnému kopci, na jehož vrchu stála zřícenina. Bylo to oblíbené
místo lupičských band, ale někdy se tam, po krátké přestřelce, vystřídali
například se skupinou tuláků, nebo s družstvem průzkumných jednotek
z daleka. Měli k dispozici Vrabcův mosin, dva šestiranné revolvery a pistoli makarov, která patřila Kartografovi. Munice však měli všichni poskrovnu,
takže museli být opatrní a všechno několikrát prověřit.
Jak šli lesem, Poeta nepromluvil jediné slovo, jen poslouchal, jak Smrtihlav odpovídá na tucty zvídavých otázek svého bratra. Po každé odpovědi se Kartograf zatvářil, jako kdyby odhalil smysl života.
Častokrát se ve vesnici jednalo o tom, jestli je bezpečné brát to velké dítě na výpravy s sebou. Vždy to však skončilo u „Ano“, jelikož již mnohokrát byl u vypjatých situací, kdy se musel bránit proti mutantům, i jiným tulákům, a vždy obstál. Jakoby se mu přepnulo cosi v mysli a on náhle jednal jako stroj.
Kráčeli mezi kmeny, překračovali kořeny a lámali větévky. Poeta nasával vůni lesa a naslouchal zvukům jeho života. V dálce zrovna pracoval datel, mezi listy pobíhali mravenci po svých cestičkách. Mezi kmeny stromů prosvítaly paprsky, které se jako zlaté prsty tu a tam dotýkaly země. Mihotaly se v nich drobné mušky a droboučká smítka, která zářila jako malé světelné orby.
Jak šli lesem, Poeta nepromluvil jediné slovo, jen poslouchal, jak Smrtihlav odpovídá na tucty zvídavých otázek svého bratra. Po každé odpovědi se Kartograf zatvářil, jako kdyby odhalil smysl života.
Častokrát se ve vesnici jednalo o tom, jestli je bezpečné brát to velké dítě na výpravy s sebou. Vždy to však skončilo u „Ano“, jelikož již mnohokrát byl u vypjatých situací, kdy se musel bránit proti mutantům, i jiným tulákům, a vždy obstál. Jakoby se mu přepnulo cosi v mysli a on náhle jednal jako stroj.
Kráčeli mezi kmeny, překračovali kořeny a lámali větévky. Poeta nasával vůni lesa a naslouchal zvukům jeho života. V dálce zrovna pracoval datel, mezi listy pobíhali mravenci po svých cestičkách. Mezi kmeny stromů prosvítaly paprsky, které se jako zlaté prsty tu a tam dotýkaly země. Mihotaly se v nich drobné mušky a droboučká smítka, která zářila jako malé světelné orby.
Žádné komentáře:
Okomentovat