Volby 2018 aneb Má nemilá povinnost

                Jak jistě všichni víte, letos se konaly prezidentské volby. Já se zhostil účasti u volební komise, motivován vidinou lehce vydělaných peněz, respektive peněz vydělaných za sezení, čtení, kreslení a občasné škrtnutí kombinace písmen. Co jsem však nečekal, byl fakt, že na moji osobu připadne povinnost takzvaně oběhnout přihlášené voliče, odevzdané do péče Fakultní nemocnice Bory. A tak z už tak morbidního zážitku, jako byly volby samotné, se stal zážitek ještě krapet morbidnější.

                V kole prvním jsem se tohoto úkonu zhostil za doprovodu mého kamaráda, lačně se chápajícího příležitosti vydělat na poslední chvíli, neboť nám z důvodu nemoci odpadla jedna z komisařek. V kole druhém jsem pak nemocnici obíhal s jednou slečnou z úřadu, neboť můj kamarád raději ochořel.
                Nechci tady rozepisovat každého člověka, protože si je ani nepamatuji, ale návštěva nemohoucích ve mně zanechala určitý dojem. Jak jsme bloudili chodbami, jezdili oprýskanými výtahy a klepali na nemocniční dveře, postupně jsem nasosal atmosféru toho místa. A ta se dala popsat jen jako beznadějná, či snad naprosto odevzdaná, jaksi stoicky smířená s osudem.
                Každé oddělení bylo trošku jiné, ale všechny byly zároveň stejné. Každé mělo svoji sadu sestřiček, některé věděly, co po nich chceme, některé ne. Ale nebýt jich, zážitek by byl snad tisíckrát horším!
                Celý ten proces mi připadal více a více nevkusný. Přišli jsme, zaklepali a otevřeli dveře do pokoje. Ten páchl takovým živočišným způsobem, každý ale jinak. Někde to snad byly zvratky, někde výkaly, někde moč, někde snad jen stará těla. K volbám se vždy přihlásilo pár jedinců, ostatní nehybně leželi s hadičkami vedoucími z nosů a nebýt téměř neslyšného chroptění, člověk by si i myslel, že jsou mrtví. Voliči ve slipech a nočních košilích, mnohdy zaskočení naši návštěvou v momentu vykonávání potřeby, či v momentu, kdy byla potřeba je přebalit, byly vždy vykulení, jak jim do jejich stálého nemocničního režimu najednou nakluše trojice úplně cizích lidí s přenosnou volební urnou a poněkud neodbytně narušuje jejich soukromí.
                Cítil jsem se hůř a hůř, když jsem ty staré babičky, co skoro nemohly mluvit, a dědečky, kteří už skoro neviděli, jemně nutil vybrat si kandidáta („Já budu volit Zemana, já ho mám ráda, on je stejně starej, jako já,“) a vložit obálku s lístkem do urny vlastní, roztřesenou a skvrnitou rukou, protože jinak to neplatí. Cítil jsem se opravdu příšerně, když jsme byli na jakémsi oddělení, jehož název si nevybavím, a pokoj po pokoji jsme se vytrvale přibližovali až na nejvzdálenější konec chodby, odkud se v pravidelných intervalech ozýval jekot starého ženského hrdla.
                A v momentech, kdy ostatní obyvatelé zrovna nespali, či se nevěnovali jiným činnostem a zasypávali nás otázkami, zdali můžou také volit, jsme byli nuceni rozpačitě vysvětlovat těm starým lidem, dívajícím se na nás nechápavýma skelnýma očima, že se museli přihlásit předem. Někteří pořád mleli své, někteří pochopili, našli se i tací (konkrétně taká), kteří říkali jenom „Jjjjo!“.
                Snad nejdivnějším zážitkem byly momenty, kdy nám sestřička oznámila informace, jako „Tahle paní nemůže volit, celej den je v kurtech, není svéprávná,“ či „Jo, ten už umřel.“.
                To bylo více méně vše. Neustále se opakující rutina jemného pošťuchování starých voličů směrem k výsledku našeho počínání, protože náš čas byl omezený. Mé neustálé nervózní žmoulání stran víka přenosné volební urny, čímž jsem skoro roztrhal nalepenou modro-červenou pečeť. Naše opakované počítání, kolik nám toho ještě zbývá. Zmocnil se mě tam velmi zvláštní pohled na stáří a na nemoci, zvlášť v momentu, kdy jsem strávil pět minut v místnosti se starou ženou, trpící tuberkulózou a následně nervózně přemítal, jaké by to mohlo mít následky, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo (tohle se však stalo až v kole druhém, které už pro moji psychiku nebylo tak vyčerpávající).
                S láskou však vzpomínám na jednoho voliče. Jednalo se o velmi starého pána, pravděpodobně slepého na levé oko. Byl to nějaký starý pan profesor a sestřičky o něm mluvily, jako o gentlemanovi a úžasně zdvořilém člověku. Říkal jsem si, že jestli by se mi někdy snad měl zjevit bůh, vypadal by takto.
                Otevřeli jsme dveře do jeho pokoje, kde byl jenom on sám. Očekával nás a seděl v modrém pyžamu na straně své postele, nohu přes nohu, bílé vlasy vyrůstající z tmavé vrásčité kůže, vypadal snad trochu jako cizinec.
                „Dobrý večer,“ obdařil nás pozdravem hned, jak nás spatřil ve dveřích. Doklady připravené, brýle také. Na naše instrukce odpovídal slovy „Ano, ano,“ pronesenými úžasně žoviálním hlasem. Vše proběhlo hladce, on zvolil (a já věděl, že určitě ne Zemana) a vlídně se s námi rozloučil a poděkoval, na což jsme odpověděli s radostí stejnou měrou. A vzhledem k tomu, že to byl jeden z posledních lidí, které jsme v rámci naší nevděčné a svojí podstatou mírně nezdvořilé expedice obešli, to byl příjemný závěr jinak poměrně vyčerpávajícího odpoledne.
                Takže toliko k volbám. Já je strávil takto, přemítajíc nad morálností toho, čím jsem byl pověřen. Ale to asi i lidé, kteří jen vhazovali lístek do obálky.