Příjemné páteční ráno

                Je příjemné a slunné páteční ráno. Posledních pár dní jsem byl bez telefonu, neboť jsem ho v záchvatu frustrace rozbil o zeď, takže jsem se naučil vstávat bez budíku a dnes tomu nebylo jinak. Sluneční paprsky mne hladily po mých chlupatých holeních a já byl probuzen letmým polibkem světla na čelo.

                Na základě těchto překrásných pocitů, kdy jsem si udělal snídani, aktualizoval aplikace na telefonu novém a vyrobil si hrozně moc citronády, neboť se mi o ní zdálo, mám potřebu něco napsat. A to samo je vodítkem k tomu, v jakém duchu bude tento textík probíhat a jak se bude odvíjet.
                Dříve, když jsem psal, bylo to spíše tím, že ve mně dlouho cosi hnilo, sžíralo mne to a já jsem se prostě potřeboval vyjádřit, ventilovat své vnitřní duchy a malinké, chlupaté démony s tykadly někam pryč, hlavně, aby se mi ulevilo. Dnes (a poslední dobou) je můj motiv však opačný. Jaký překrásný charakterový posun pozoruji u své osoby! Dnes se mi dokonce zdál sen, kde jsem viděl sám sebe, jak na cestách po Rusku s někým vtipkuji ve stanu. Byl tento sen snad symbolem toho, že pozoruji, jak u mě nastává něco nového? Něco lepšího? Že bych prošel zkouškovým bez problému?
                Udělal jsem si tedy snídani a čaj, zmíněnou citronádu a jdu psát.
                Včera, po tom, co jsem kamarádovi a jeho přítelkyni pomohl stěhovat, jsem se s nimi rozhodl zajít do kavárny Moving station na mostu u Jižního předměstí. Tam mne jaksi trkl takový pocit, který nevím, jak přesně pojmenovat, ale je velmi hřejivý. Jako, když si ve školce ukopnete palec, ale přijde paní vychovatelka s andělsky zářícími vlasy a uchlácholí vás, že vše bude zase dobré. A vy jí bezmezně věříte, protože je dospělá, tudíž moudrá a je to anděl, jak se jí třpytí ty vlasy ve vlídném jarním slunci.
                Abych už konečně vyjádřil pointu; jak jsem tam tak seděl, popíjel kapučíno a díval se z okna na kolejnice vlakové dráhy, ke kterým se líně ohýbaly křoviska, obtěžkaná šťavnatými listy, došlo mi, že je hrozně krásné, jak se rozpadlé objekty jakéhosi industriálního charakteru mění na místa klidného posezení u kávy či snad u živé hudby, či divadelního představení. Bez pár drobných třicet let po revoluci, po svrhnutí čehosi, co bylo posedlé mechaničností, praktičností a tvořením surovin, naplňováním kvót a nahánění statistik jsme symbolicky svrhli poslední zbytky krutovlády a z jejích prostředků stvořili oázy klidu a hipsterských radovánek. Pod pojmem „minulý režim“ si představím přísnou pracovitost, odsuzování onoho příživnictví, o kterém jsem tolik slyšel. Představím si prostě a jednoduše posedlost funkčností.
                Ale nyní! Nyní se z těchto objektů, jako je rozpadlá nádražní zastávka, komplex bývalé papírny, nebo objekt bývalého trolejbusového depa, všechna tato místa a mnohá jiná, jako by zestárla a otevřela se novým možnostem. Jako člověk, který prožívá jakousi krizi, přehodnocuje své někdejší postoje k rozvržení světa a namísto nesmírné a absolutní praktičnosti se rozhodne udělat něco zbytečného. Protože zbytečné je krásné a krásné je zbytečné.
                To, že si zajdu někam na terásku dát jointa a pročíst si pár odstavců v nějaké příjemné knize, to je nadbytečný akt. Mohu se učit, nahánět peníze, uklízet si, či snad cokoliv jiného, ale já se rozhodnu věnovat se něčemu, u čeho si odpočinu a ono mi to udělá radost. Možná bychom snad měli užívat spíše slovo nadbytečné, lépe pasuje do této mé pochybné myšlenkové pavučiny. Protože zbytečné není vůbec nic.
                A všechna tato místa se nyní oddávají nadbytečnosti lidského jednání, čímž zaplňují šedivý a zrezivělý prostor svěžím nádechem něčeho mladistvého. A když tak procházím kolem těchto budov a usmívám se, představuji si, jak je to krásná manifestace lidských myšlenkových procesů. Duše mého města se proměnila, protože se mění duše lidí, kteří tohle město tvoří. A já to všechno sleduji, zatímco se oddávám něčemu úplně nadbytečnému.