Setkání s Mormony aneb morální dilema

                Nedávno se mi stala taková věc. Vzhledem k tomu, že bydlím v lokalitě, v jejíž těsné blízkosti se nachází líheň amerických misionářů, často na ně narážím. Většinou se mračím, předstírám, že něco hledám na telefonu, nebo mám sluchátka, popřípadě přejdu na protější chodník, protože se s nimi bavím nerad; nesdílíme totiž představu o duchovním světě a diskuse s nimi shledávám vyčerpávajícími.

                Před pár dny jsem odcházel od kamaráda a jeho ženy, kde jsem pomáhal se stavbou Ikea záležitostí a jak to již bývá, řádně jsme se během toho zhulili. Jak jsem tak odcházel, se sluchátky v uších a cigaretou v ruce, rozhodl jsem se, že se projdu kolem bloku, abych si v klidu zakouřil.
                A tehdy jsem je spatřil. Dvě upjaté postavy v bílých košilkách s černými jmenovkami, svírající své kabelky, obsahující ony plytké odpovědi. A já použil metodu „přejít na protější chodník“. Jenže ulice to byla malá a prázdná a ke svému zděšení jsem si všiml, že oni přešli taky, zatímco mne spalovali pohledem plným naděje a božího vykoupení.
                Napadlo mě přejít znovu, ale pak jsem si představil, jak bychom tam všichni tři pluli mezi břehy silnice sem a tam, načež jsem se začal smát a odevzdal se osudu; když jsme se setkali, pozdravili zvednutím ruky, já si vyndal sluchátka z uší a dali jsme se do řeči. A největší problém byl, že ve své zkouřenosti jsem neměl to srdce je odmítnout, takže jsem se nechal pozřít mechanismem zpracovávání a konvertování, který mě vyplivl na druhém konci, třímajícího knihu Mormonovu a ve svém diáři majícího zápis o nedělní návštěvě jejich kaple.
                Byl jsem z tohoto faktu řádně rozmrzelý. Den poté jsem s pivem seděl v mém pracovišti, té nejskvělejší kavárně Inkognito, a oznámil jsem onu skutečnost kolegyni s tím, že se tomu asi nějak trapně vyhnu. Ale ona řekla „No vidíš! To je perfektní terén!“. V tu chvíli mne to trklo. Já, coby antropolog, bych tam mohl provést výzkum! Rozebrat onu titěrnou komunitu mladých amíků až na kost, analyzovat jejich pohnutky a zmapovat tu všeobjímající lásku, které se tak rádi drží.
                V neděli jsem oznámil matce, že za nimi jdu. Neměla radost, ale pochopila můj záměr. Vyzbrojen knihou Mormonovou a knihou o jungovské psychologii, pojednávající o božství, jsem vyrazil na cestu za roh od mého domu; několik metrů vzdálenosti, několik tisíců kilometrů vzdálené světy v myšlenkách.
                Celé setkání bych nerad rozepisoval do nějakých větších detailů; pomodlili jsme se, zjistil jsem, že slovo „amen“ znamená „domluvil jsem“, takže je to něco jako „howgh“ nebo „přepínám, končím,“. K použití své knihy jsem se nedostal, protože mě zaplavila lítost; z toho, jak se jim při motlitbě změkčí hlas, z toho, že Boha opravdu vnímají, jako muže, otce co je miluje (mimochodem na otázku kde je tam matka, která je podle mě také důležitá, odpověděl starší Swink tím, že si myslí, že Bůh svojí manželku natolik miluje, že veškerou pozornost, dobrou i zlou, strhne na sebe. Aby měla klid). Bylo mi líto se pokoušet narušovat ty jejich myšlenkové konstrukty, bylo mi jich líto, jak mnohdy vypadali, že nerozumí termínům, co používám a jak někdy na určitou otázku zmateně odpověděli na otázku zcela jinou.
                Neustále mi opakovali, že by chtěli, abych se pustil na duchovní cestu, abych četl onu bichli a pozvali mě na křest. Já jim říkal „pánové, tomu bych nechal čas,“, zatímco jsem se snažil nedívat do očí dívčině, která se nechala konvertovat tak, jak to chtěli udělat mě a která seděla po mé levici. Když jsem se zeptal, jak vnímají homosexualitu, prohlásili, že na tohle bude dost času na příštím sezení. Už si neudělali zápis, že přijdu. Řekli, že mohu kdykoliv zavolat, jako kdyby čekali, že nezavolám. Asi jsem se moc ptal.
                Po hodině trapně pokládaných otázek a trapně formulovaných odpovědí jsem vyšel na ulici, kde mě zpražil pohledem vietnamský soused; asi si myslí, že patřím k nim. Zapálil jsem si a přemýšlel.
                Pokud bych jako antropolog chtěl proniknout do jejich světa, musel bych se snažit o emický, vnitřní pohled. V rámci metody zúčastněného pozorování bych se pravděpodobně musel nechat pokřtít a musel bych se chovat, jako věřící. A tohle bych musel dělat několik měsíců, abych stvořil dostatek dat k sepsání práce. A jak jsem tam tak pokuřoval loftové LM, trapně se sklánějíc před sousedovým pohledem, přemýšlel jsem, jestli mi to za to kurva stojí.